Staré pověsti české

Proroctví Havlasa Pavlaty

Když Havlas Pavlata, soused v městečku Vysokém pod horami Krkonošskými, měl umříti, bylo věku jeho sto patnácte let. Kol jeho smrtelného lože stanuli jeho synové a dcery, vnukové a pravnukové. A tu stařec se všemi se žehnaje pravil: „Synové, dcery mé a děti všechny a přátelé, již s vámi se na věky loučím, již se na věčnost ubírám. Dost jsem si na tom světě pobyl, sto patnácte let mi Pán Bůh dopřál. A byla za ten věk mnohá léta dobrá, ourodná, za našeho českého krále Vladislava, a zachovali jsme hojně grošů a zmrzlíků, i tolarů i krejcarů s korunami.

I vy, synové, ještě nějaký tolar zachováte. Než potom bude veliký mor a drahota neslýchaná. Nežli mine padesát let, přijde nová morová rána a tak zlá, že i po horách lidé vymrou a vlci budou choditi do vsí a do oken po chalupách se dívat a výt, jako by již nebylo ani živé duše.

Než po té bude mor hlavní; nastane pomalu hned v zimě o masopustě a vydrží zase až do vánoc a tolik lidí porazí, že bude obilí na poli stát do sv. Václava, někde i do sv. Martina, neboť nebude, kdo by je sklidil. A potom už brzo nastane soudný den.

Při tom se také strhne veliká vojna v Čechách, mnohem větší a hroznější, nežli za Žižky byla. Čechové sami budou se nesnadit a vezmou si za krále Ferdinanda. Divní národové, Vlaši, Nydrlandi, Francouzové krom Němců budou se do Čech trousit a vynesou Čechům všechny dobré peníze a do našich hor budou chodit pro drahé kamení.

Před tou zkázou bude veliká neupřímnost v Českém království a všeliké nepravosti. Páni budou poddaný lid nelítostně soužit a nebude u nich ani u jejich správců žádné spravedlnosti. Samému Bohu budou se rouhat a říkat, že je větší hrst moci nežli pytel spravedlnosti.

Proto se všichni sedláci pozdvihnou proti svým vrchnostem, pány se zámků seženou a sbijí. Ještě před touto zkázou uhodí hrozné zimy, sněhu napadnou náramné spousty a velicí větrové bouřiti budou. I přitrhnou krutější mrazy nežli tehdáž panovaly, když jsem já Havlas Pavlata pálil milíř v Rokytnici. Tenkráte medvěd nemohl v lese obstáti pro hroznou zimu a přišel se ohřívat k mému milíři.

Noc byla a třeskutý mráz; i zhříval se medvěd z jedné strany a já stál z druhé strany a házel jsem mu chléb. Co jsem měl chleba, všecko jsem jemu nalámal a naházel. I přišel sem medvěd druhé noci zas a já ho zase krmil chlebem. A on se sytil a krotí. Když byla třetí noc, přišel medvěd zas a tu jsem si na něj uchystal březovou již houžev.

Dával jsem mu zase chléb a hladil jsem ho, a potom jsem tu houžev protáhl mu skrze chřípí a vedl jsem ho až do Vysokého k nám. Pak jsem ho do Prahy vedl a Brož Vrchlabský byl se mnou. Tenkrát byly perné mrazy, ale ještě hroznější nastanou, nežli byly tenkráte za mých mladých let.

Co mám ještě více vám povědět? Smutné je, co jsem řekl, ale lidé se toho dočekají a poznají, že jsem mluvil pravdu.

Těmi pokutami a tou zkázou budou Čechové sami vinni, neb divná proměna v nich nastane a nebudou dbát ani dobrého řádu, ani pamatovat na Pána Boha a na poslední soud hrozný. Moji milí synové! Vy se dočkáte ještě několika lehčích let; ta budou ještě za tohoto našeho krále Vladislava. Potom bude Ferdinand.

Po Ferdinandovi hned začnou se ta těžká léta i za něho již. Za krále Matyáše a za krále Fridricha bude nejhůř a lidé si budou toužebně přáti, aby raději na světě nebyli.

Ty vojny potrvají dotud, dokud nebude krále, jehož jméno bude Anbestas. Tu pak nastanou lepší časy a budou tomu králi říkati dvoje jméno: bude dobrý a pobožný král.“ – To o budoucím protivenství, roztržkách a králích pověděl Havlas Pavlata.

Různá proroctví

Ohromný balvan skalní trčel pod rozvalinou Potštýnského hradu z šumného proudu Divoké Orlice. Prostřed řeky čněl, ve stálém útoku pěnivých vln. Lid v okolí měřil jím v čas jarních přívalů nebo na podzim, jak stoupala voda. Někdy se kámen zarděl; to s důlku na jeho povrchu přelila se rudá voda a stékala, řinula jako potůčky krve po jeho bocích. A tu se lid lekal, nebo ta zardělá vláha věštila zlé doby, vojnu, hlad nebo mor.

Věky už stál ten balvan v šumu a hluku Orlických vln; než i jemu kdysi měl nastati den.

„Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přitrhneť nepřítel do země a s ním útisky lidí a zlé nemoci.“

Tak zněla stará věštba.

R. 1866 podnikali na Potštýnském panství nějakou stavbu. Poněvadž byla potřeba hrubého kamene, dal správce statku balvan v řece pod starým hradem prachem roztrhati. Staří lidé litovali omšeného balvanu a nevěštili nic dobrého.

A hle, nedlouho po té vtrhli Prusové do země. Staré proroctví oživlo v paměti lidu,a každý viděl, že co předpověděno, se splnilo. Straka rozklubala kámen. Správce se Straka jmenoval; byla vojna a zlá nemoc pak také přikvačila.

* * *

Za dávných, dávných časů stával nad Orlicí řekou tam, kde nyní město Kostelec, nádherný kostel. V tom kostele na věži visel zlatý zvon. Ale kostel, věž i zvon propadly se do země, když lid příliš hřešil.

Než kostel se opět zastkví nad údolím na svém místě, a zlatý zvon se opět rozhlaholí, ohlásí nový, zlatý věk. Nežli však čas ten nastane, oseje vítr za řekou stráň, borové mlází tam vyrazí a vzroste v temný les. Až krajní borovice toho lesa uschne a kořeny její setlí, přijde černá svině, vyryje její kořeny a vyreje pod nimi ten zlatý zvon, jenž z místa svého, kde se propadl, bude putovati dlouho podzemní poutí až do kořenů toho starého stromu.

* * *

Oškobrh, tajemný vrch, háji se zelená, skalami bělá nad širou rovinou. Ve stínu jeho dubů a javorů, vazů, rokyt a jilmů, třeslavých osyk, jasanů i hladkých bříz, v místech, kde lískoví, klenice, lýkodra s babykou bujely v husté směsi, dařil se čarovný květ, nejedna vzácná bylina mocné, hojivé síly.

Na jeho témě kdys Libuše stoupala dřevěnou chodbou, kterouž jí k vrchu sroubili z Libice hradu. A nitro té hory chová tajemství: posvátné vojsko tu dřímá. Spí a probudí se a vytrhne z temného klínu kopce, až uhodí na Čechy největší tíseň.

Tehda se rozlehne pod vrchem širou rovinou hluk zuřivé bitvy. Od severu, z Pruské země, nepřátelé přitrhnou, zle budou všecko království sužovat, až pak mezi Cidlinou a Mrlinou skoro všichni zahynou. Tu bude poslední boj bojován a Pruský král na hlavu poražen, dá se na útěk.

* * *

Až bude Pruský král se zbytkem svého vojska ze země utíkat, odpočine si ve stínu staré borovice v širém poli za Náchodem u Hronova poblíže hranic. Odpočine si tu on i všecko vojsko jeho, neboť nebude již míti více mužů, než co by se jich kolem bubnu sesedlo. Tu si tedy na mezi pod rudokmennou borovicí naposled na České půdě odpočinou, pak zajdou přes hranice, a České království bude mít od nich pokoj na věky.

* * *

Budou bouře, budou boje, až krev kolébkami poteče; ale na konec bude České království uvedeno v mír, a kord i meč budou odpočívati s pokojem. To se vyplní, až růžové keře od pokrajů Růžového paloučku se rozrostou po celém paloučku. Tehda se tu sejde sedm králů a ti smluví na paloučku mezi růžemi svatý, věčný mír a bude dobře v naší zemi.

Všechno jen do času i svět. I jeho divy přestanou. To bude, až kamenný kříž na chlumku u Solnice, jenž co rok do země o znám zapadá, všechen se v hlubinách propadne.

* * *

Vysoko na Boru v divokých skalách sedí kamenná panna, majíc na klíně rozešitou košili. Každého roku, o velký pátek, když v kostele pějí pašije, udělá kamenná panna na té košili steh.

Co rok jediný steh. Až udělá poslední, až bude košile došita, zhyne vše, co pod sluncem, a nastane soudný den.

Blaničtí rytíři

Poslyšte poslední starou pověst a její proroctví, jež pověděl slepý mládenec králi Karlovi žehnané paměti.

Hle, Blaník hora v hávu tmavého lesa, jenž splývá jí od temene po všech bocích. Vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě, a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť chmurami zahalené zlé povětří, promodrává-li se jasně, slibuje jistý a tvrdý čas.

Na temeni Blaníka zříš ve stínu buků, jedlí a smrků pradávné, kamenné hradby, většinou sesuté. Mechem a křovím zarůstají; po dřevěném hradě, jehož chránily, není dnes ani památky.

Ale pod hradbami, v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, „svatováclavské vojsko“, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.

Pod skalnatým vrcholem Blaníku, ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam také prýští pramen. Z něho napájejí Blaničtí rytíři své koně, když za čas jednou, za svitu měsíce vyjedou z hory na palouk mezi lesy pod horou. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, stlumený rachot bubnův i polnice hlas. K ránu zase rázem vše utichne, rytíři, koňstvo vše zanikne ve skalní bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.

Než do skalních sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil již také nejednou člověk.

Tak jednou dívka jakási žala pod Blaníkem trávu. Pojednou stanul před ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla, poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena. Uzřela klenuté, skalní síně, mohutné sloupy, a na nich rozvěšenou zbraň. Hluboké ticho jako v kostele bylo po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn u žlabů stáli řadou osedlám koně, za kamennými stoly v síni seděli rytíři, tváří na stůl skloněni. Spali, a koně stáli nehnuté; hlavou nepohodili, kopytem po půdě nehrábli ani ohonem nešvihli.

Dívka vešla, rozhlížela se, ale nikdo se ani nehnul. I začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Ani teď jí nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nevzbudil. Jak přišla tak vyšla, a když se dostala domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla.

Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, že touže chvílí naposled před rokem s trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se ocitla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.

Tak jako ji, pozval si neznámý rytíř také kováře z Louňovic do hory, aby mu okoval koně. Kovář šel a když dokoval, dali mu do pytle smetí, kteréž ze zlosti před horou vysypal. Doma se pak dověděl, že ho již oplakávali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo o něm ani potuchy.

I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel pro-třásal, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprv viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku Blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam smetí ani dukátů.

Tak také vypravují o pastýři, který hledal zbloudilou ovci a sám zabloudil do Blaníka, tak o mládenci, který si rovněž tak dlouho, rok, jako ten pastýř v hoře pobyl, aniž o tom měl zdání.

Ale tomu již dávno – - Blaník uzamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství, až se na naši vlast sesype tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní.

Tenkráte budou vidina znamení: uschnou vrcholy stromů v Blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý, uschlý dub, a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystřící dolů povalí. Tu pak se strhne veliká, krvavá bitva v krajině mezi Blaníkem a Načeradcem. Rybník Pustý, u něhož se starý uschlý strom před bitvou zazelená, naplní se potoky prolité krve. I bude pláč a veliké zkormoucení pro ten zoufalý boj, ale Čechové se proti silnějšímu nepříteli hrdinsky brániti budou. V rozhodnou chvíli se Blaník otevře, rytíři v plné zbroji vyhrnou se z hory a svatý Václav jeda na bílém koni je povede na pomoc Čechům.

Nepřítel náhlým strachem obklíčen a jako zmámen bude ku Praze prchat a tam pak bude hrozný ten boj dobojován. A bude tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele Českého království ze země vyžene. A sv. Prokop, opat Sázavský s berlou, bude mu pomáhati.

Pak nastane svatý pokoj, a země česká si odpočine. Mnoho Čechů sic za těch bojů zahyne, ale ti, kteří zůstanou, budou mužové celí. Poznajíce chyby svých předků i své, budou pevně stati a nepřítel jimi o zem neudeří.

Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší.

Šťastná buď, o vlasti milá, siliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své.

Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.