Chladná

KAPITOLA ŠESTÁ

Blaine Hildreth zahořel protichůdnými emocemi, zatímco si probojovával cestu davem. Zahlédl Riley Paige, když vstala a fandila. Vypadala stejně živá a okouzlující jako dřív, a on se ocitl, jak k ní automaticky během poločasu zamířil. Nyní sledovala, jak se k ní blíží, ale z jejího výrazu toho mnoho nepřečetl.

Jaký měla pocit ze setkání s ním?

A jaký měl on pocit ze setkání s ní?

Blaine si nemohl pomoci a vybavil se mu traumatický den, který se odehrál před více než před dvěma měsíci ...

Seděl ve svém obývacím pokoji, když uslyšel ze sousedního domu strašný rámus.

Přispěchal k domu Riley a viděl, že vstupní dveře jsou pootevřené.

Vběhl dovnitř a viděl, co se děje.

Muž zaútočil na April, Rileylinu dceru. Muž hodil April na podlahu a ona se kroutila a házela sebou, bila do něj pěstmi.

Blaine k nim přispěchal a stáhl útočníka z April. Zápasil s mužem, snažil se ho zpacifikovat.

Blaine byl vyšší než útočník, ale ne silnější a ani zdaleka ne tak agilní.

Oháněl se po muži pěstmi, ale většina jeho ran jej minula a ty, které jej zasáhly, na něj neměly žádný zjevný vliv.

Muž nečekaně zasadil ránu do Blainova břicha. Z Blainových plic vyhrkl vzduch. Podlomila se mu kolena a nemohl dýchat.

Útočník mu pak uštědřil do obličeje rychlý kopanec ...

... a svět zčernal.

Poté už Blaine jen věděl, že se ocitl v nemocnici.

A teď se Blaine blížil k Riley a trochu se při té vzpomínce otřásl.

Pokusil se uklidnit.

Když dorazil k Riley, nevěděl, co dělat. Potřást si rukou mu přišlo trochu směšné. Měl by ji obejmout?

Viděl, že Rileyna tvář je rudá rozpaky. Zdálo se, že také neví, co má udělat.

"Ahoj Blaine," řekla Riley.

"Ahoj."

Stáli tam a zírali chvíli na sebe, pak se trochu zasmáli své vlastní nešikovnosti.

"Obě naše holky dnes hrají dobře," řekla Riley.

"Především tvoje," řekl Blaine.

Aprilin gól hned na začátku utkání na něj opravdu zapůsobil.

"Jsi tady s někým?" Zeptala se Riley.

"Ne. A ty?"

"Jen s Jilly," odpověděla Riley. "Myslím, že ji neznáš. Jilly je ... no, to je dlouhý příběh."

Blaine přikývl.

"Slyšel jsem o Jilly od mé dcery," řekl. "Její osvojení je opravdu skvělá věc."

Blaine si vzpomněl na něco, co mu řekla Crystal. Riley se snažila dát to opět dohromady s Ryanem. Blaine přemýšlel nad tím, jak se jim to asi daří. Ryan na utkání ale nebyl.

Spíše nesměle Riley řekla, "Poslouchej, sedíme tam vzadu v hledišti. Je tam ještě nějaké místo. Chtěl by ses dívat na zbytek hry s námi?"

Blaine se usmál.

"To bych rád," řekl.

Zamířili k tribuně vzadu a protlačili se dozadu. Štíhlá mladá dívka se usmála, když viděla, jak Riley přichází. Ale nevypadala šťastně, když si všimla, že s ní je Blaine.

"Jilly, to je můj přítel Blaine," řekla Riley.

Bez jediného slova Jilly vstala z lavice a zamířila pryč.

"Seď s námi, Jilly," řekla Riley.

"Budu sedět s mými přáteli," řekla Jilly, protlačila se kolem nich a pokračovala dolů po schodech. "Vmáčknu se mezi ně."

Riley vypadala šokovaně a zděšeně.

"Je mi to líto," řekla Blainovi. "To bylo velmi neslušné."

"To je v pořádku," řekl Blaine.

Riley si vzdychla, když se oba posadili.

"Ne, to není v pořádku," řekla. "Spousta věcí není v pořádku. Jilly je naštvaná, protože jsem si sedla s někým, kdo není Ryan. Znovu se k nám nastěhoval a ona na něm velmi lpí."

Riley zavrtěla hlavou.

"Teď se Ryan znovu stěhuje pryč," řekla. "Neměla jsem ještě příležitost to dívkám povědět. Nebo jsem prostě ještě nenašla odvahu. Obě budou zdrcené.”

Blainovi se trochu ulevilo, že Ryan není na scéně. S Rileyným hezký ex manželem se setkal několikrát a jeho arogance ho odrazovala. Kromě toho musel připustit, že doufal, že Riley nemá žádné romantické vztahy.

Ale také cítil vinu za to, že tímto způsobem reagoval.

Utkání znovu rychle začalo. April a Crystal hrály dobře a Blaine a Riley je čas od času povzbuzovali.

Ale přes to všechno Blaine pořád myslel na poslední dobu, kdy viděl Riley. Bylo to krátce po návratu domů z nemocnice. Zaklepal na její dveře, aby jí řekl, že se s Crystal stěhují. Blaine podal Riley chabou výmluvu. Řekl, že městský dům je příliš daleko od restaurace, kterou vlastní a spravuje.

Také se pokusil, aby to znělo, jako že tento krok není žádný velký problém.

"Bude to, jako by se nic nezměnilo," řekl jí.

Nebyla to samozřejmě pravda a Riley to nevzala.

Byla viditelně nespokojená.

Zdálo se, že je dobrá doba to nakousnout.

Váhavým hlasem řekl, "Hele, Riley, mrzí mě jak se věci udály, když jsem tě viděl naposled. Myslím tím, když jsem ti řekl, že se stěhujeme. Nebyl jsem na tom nejlépe."

"Není třeba nic vysvětlovat," řekla Riley.

Ale Blaine se cítil velmi odlišně.

Řekl, "Hele, myslím, že oba známe důvody, proč jsem se s Crystal odstěhoval."

Riley pokrčila rameny.

"Jo," odvětila Riley. "Měl jsi strach o bezpečnost tvé dcery. Neobviňuji tě, Blaine. Opravdu ne. Byl jsi jen rozumný."

Blaine nevěděl, co říct. Riley měla samozřejmě pravdu. Měl strach o bezpečnost Crystal, ne jeho vlastní. Také měl strach o duševní zdraví Crystal. Blainova bývalá manželka, Phoebe, byla silná alkoholička a Crystal se stále ještě potýkala s emocionálními jizvami tohoto vztahu. Nepotřebovala v životě žádná nová traumata.

Riley věděla o Phoebe všechno. Crystal vlastně zachránila před opilým řáděním Phoebe.

Možná, že to opravdu chápe, pomyslel si.

Ale nedokázal říct, jak se opravdu cítí.

Právě v té chvíli dal tým jejich dcer další gól. Blaine a Riley tleskali a skandovali. Chvíli hru v tichosti pozorovali.

Pak Riley řekla, "Blaine, přiznávám, že jsem byla zklamaná, když jste se odstěhovali. Možná jsem měla i tak trochu vztek. Mýlila jsem se. Nebylo to vůči mně fér. Je mi líto, co se stalo."

Odmlčela se a pak pokračovala.

"Cítila jsem se hrozně kvůli tomu, co se ti stalo. A provinile. Stále se tak cítím. Blaine, já —"

Chvíli se zdálo, že zápasí se svými myšlenkami a pocity.

"Nemohu si pomoci, ale cítím, že přináším nebezpečí každému, kdo překročí mou cestu. To na své práci nesnáším. Nesnáším to na sobě."

Blaine začal něco namítat.

"Riley, nesmíš –"

Riley ho zastavila.

"Je to pravda, a oba to víme. Kdybych byla můj soused, chtěla bych se taky přestěhovat. Alespoň, dokud bych měla v domě teenagera."

V té chvíli se souboj v týmu jejich dcer pokazil. Blaine a Riley spolu se zbytkem domácího publika zasténali.

Blaine se začínal cítit poněkud jistěji. Zdálo se, že mu Riley jeho odchod nevyčítá – alespoň teď už ne.

Mohli by mezi sebou oživit zájem, který jeden k druhému kdysi měli?

Blaine posbíral své odhodlání a řekl, "Riley, rád bych tebe a tvoje děti pozval na večeři do mé restaurace. Můžete také přivést Gabrielu. Ona a já bychom si mohli vyměnit středoamerické recepty."

Riley chvíli tiše seděla. Působila téměř jako by ho neslyšela.

Nakonec řekla, "Myslím, že ne, Blaine. Právě teď jsou věci příliš komplikované. Ale díky za optá."

Blaine pocítil zklamání. Nejenže ho Riley odmítla, ale zdálo se, že nenechává otevřené žádné budoucí možnosti.

Ale nemohl pro to nic udělat.

Mlčky s Riley pozoroval zbytek utkání.

*

Riley stále ten večer přemýšlela o večeři s Blainem. Říkala si, zda možná neudělala chybu. Možná měla přijmout jeho pozvání. Měla ho ráda a chyběl jí.

Dokonce pozval i Gabrielu, což od něj bylo sladké. Jako majitel restaurace v minulosti ocenil Gabrielino kulinářské umění.

A Gabriela dnes večer připravila typické guatemalské jídlo – kuře v cibulové omáčce. Děvčata si na něm pochutnávala a brebentila o dnešním vítězství ve fotbale.

"Proč jsi nepřišla na zápas, Gabrielo?" Zeptala se April.

"Líbilo by se ti to," řekla Jilly.

"Sí, já mám ráda futbol," řekla Gabriela. "Příště přijdu."

Riley se zdálo, že je dobrý čas něco zmínit.

"Mám dobré zprávy," řekla. "Mluvila jsem s dnes se svou realitní makléřkou a ona si myslí, že prodej chaty vašeho dědečka by měl vynést docela dost peněz. To by skutečně pomohlo s vašimi studijními plány – vám oběma."

Děvčata měla radost a chvíli o tom hovořila. Ale Jillyna nálada se brzy změnila.

Nakonec se Jilly zeptala Riley, "Kdo byl ten chlap, který se s tebou díval na zápas?"

April řekla, "Ach, to byl Blaine. Býval to náš soused. Je to táta Crystal. Už ji znáš."

Jilly chvíli jedla v ponurém mlčení.

Pak řekla, "Kde je Ryan? Proč nebyl na zápase?"

Riley nervózně polkla. Předtím si všimla, že Ryan přišel během dne do domu, aby si sbalil své věci. Bylo na čase říci dívkám pravdu.

"Je tu něco, co jsem vám všem chtěla říct," začala.

Ale měla problémy najít ta správná slova.

"Ryan ... řekl, že potřebuje prostor. On je – "

Nedokázala se přinutit říci více. Z tváří dívek poznala, že ani nemusí. Pochopily moc dobře, co měla na mysli.

Po několika vteřinách ticha Jilly propukla v pláč a utekla z místnosti, spěchala nahoru. April ji rychle následovala, aby ji utěšila.

Riley si uvědomila, že April je na náhle nabytí i ztrátu Ryanovy pozornosti zvyklá. Tato zklamání ji musí stále zraňovat, ale dokázala je zvládnout lépe než Jilly.

Jak Riley seděla u stolu pouze s Gabrielou, začala se cítit provinile. Byla zcela neschopná udržet vážný vztah s mužem?

Jako by Gabriela její myšlenky četla, řekla, "Přestaňte se obviňovat. Není to tvoje chyba. Ryan je hlupák."

Riley se smutně usmála.

"Díky, Gabrielo," řekla.

To bylo přesně to, co potřebovala slyšet.

Pak Gabriela dodala, "Dívky potřebují otcovský vzor. Ale ne někoho, kdo bude takhle přicházet a odcházet."

"Já vím," řekla Riley.

*

Později toho večera Riley dívky zkontrolovala. Jilly byla v pokoji April a tiše si dělala své domácí úkoly.

April vzhlédla a řekla, "Jsme v pořádku, mami."

Riley pocítila úlevu. A i když byla kvůli oběma dívkám smutná, byla pyšná, že April dokázala Jilly uklidnit.

"Děkuji ti, miláčku," řekla a tiše zavřela dveře.

Pomyslela si, že s ní April o Ryanovi promluví, až na to bude připravena. Ale Jilly na to bude možná potřebovat víc času.

Jak šla dolů, Riley zjistila, že přemýšlí nad tím, co jí řekla Gabriela.

"Dívky potřebují otcovský vzor."

Podívala se na telefon. Blaine dal jasně najevo, že by chtěl jejich vztah znovu oživit.

Ale co by od ní vlastně očekával? Její život byl plný dětí a práce. Mohla do něj právě teď včlenit ještě někoho dalšího? Nebo by ho jen zklamala?

Ale přiznala si, já ho mám ráda.

A on ji zjevně měl také rád. V životě jistě musí být prostor na ...

Zvedla telefon a vytočila Blainovo domácí číslo. Byla zklamaná, když uslyšela jeho záznamník, ale nepřekvapilo ji to. Věděla, že jeho práce v restauraci ho často večer držela mimo domov.

Po zaznění pípnutí Riley zanechala vzkaz.

"Ahoj Blaine. Tady Riley. Hele, je mi líto, pokud jsem si dnes odpoledne během utkání udržovala trochu odstup. Doufám, že jsem nepůsobila hrubě. Já chci jen říct, že jestli tvoje nabídka večeře stále platí, tak s námi můžeš počítat. Zavolej mi kdykoliv a dej mi vědět."

Riley se okamžitě cítila lépe. Šla do kuchyně a nalila si něco k pití. Když seděla a popíjela ho na gauči v obývacím pokoji, zjistila, že vzpomíná na její rozhovor s Paulou Steenovou.

Zdálo se, že je Paula smířená s tím, že vrah její dcery nikdy nestane před soudem.

"Není to ničí chyba a já nikoho neviním," řekla Paula.

Tato slova nyní Riley trápila.

Zdálo se to tak nespravedlivé.

Riley dopila svůj drink, dala si sprchu a šla do postele.

Sotva usnula, začaly její noční můry.

*

Riley byla jen malá holka.

V noci se procházela lesem. Byla vyděšená, ale nebyla si jistá, proč.

Konec konců nebyla v lese ztracena.

Tyto lesy byly nedaleko dálnice a ona viděla kolem projíždějící auta. Světlo z pouličního osvětlení a úplněk jí osvětlovaly cestu mezi stromy.

Potom její pohled dopadl na řadu tří mělkých hrobů.

Zemina a kameny, které hroby pokrývaly, se hýbaly a vzdouvaly.

Z hrobů se natahovaly ženské ruce.

Slyšela, jak jejich tlumené hlasy, říkají ...

"Pomoz nám! Prosím!"

"Jsem jen malá holčička!" Riley odpověděla plačtivě.

Riley se probudila v posteli. Třásla se.

Je to jen noční můra, říkala si.

A nebylo jinak zvlášť překvapivé, že snila o obětech Zápalkového vraha noc poté, co mluvila s Paulou Steenovou.

Několikrát se dlouze a zhluboka nadechla. Brzy se znovu cítila uvolněná a její vědomí ji začalo unášet vstříc spánku.

Ale pak ...

Byla ještě malá holka.

Byla v cukrárně s maminkou a maminka jí kupovala spoustu sladkostí.

Přistoupil k ní děsivý muž s punčochou přes hlavu.

Namířil zbraň na maminku.

"Dej mi tvoje peníze," řekl mamince.

Ale maminka byla příliš vyděšená, než aby se pohnula.

Muž střelil maminku do hrudi a ona upadla přímo před Riley.

Riley začala křičet. Otočila se a hledala něčí pomoc.

Ale najednou byla opět v lese.

Ženské ruce stále tápaly ze tří hrobů.

Hlasy stále volaly ...

"Pomoz nám! Prosím!"

Pak Riley vedle sebe zaslechla jiný hlas. Tento zněl povědomě ...

"Slyšela jsi je, Riley. Potřebují tvou pomoc."

Riley se otočila a spatřila maminku. Stála přímo tam, její hrudník krvácel na místě průstřelu. Její tvář měla smrtelně bledou barvu.

"Já jim nemohu pomoci, mami!" Vykřikla Riley. "Jsem jen malá holčička!"

Maminka se usmála.

"Ne, ty nejsi jen malá holka, Riley. Ty už jsi dospělá. Otoč se a podívej se."

Riley se otočila a zjistila, že pohlíží do velkého zrcadla.

Byla to pravda.

Teď už byla žena.

A hlasy stále volaly ...

"Pomoz nám! Prosím!"

Riley znovu otevřela oči.

Třásla se ještě víc než předtím a lapala po dechu.

Vzpomněla si na něco, co jí řekla Paula Steenová.

"Vrah mé dcery nikdy nestane před soudem."

Paula také řekla ...

"Nikdy to nebyl tvůj případ."

Riley měla nový pocit odhodlání.

Byla to pravda – Zápalkový vrah nebyl předtím jejím případem.

Ale už jej nedokázala ponechat minulosti.

Zápalkový vrah musí konečně stanout před soudem.

Teď už to je můj případ, pomyslela si.

KAPITOLA SEDMÁ

Riley neměla tu noc žádné další noční můry, ale i tak byl její spánek neklidný. Překvapivě se cítila naprosto vzhůru a plná energie, když druhý den ráno vstala.

Měla na ten den naplánovanou práci.

Oblékla se a šla dolů. April a Jilly byly v kuchyni, snídaly, co pro ně Gabriela připravila. Obě dívky vypadaly smutně, ale ne tak zdevastovaně jako včera.

Riley viděla, že u stolu bylo pro ni připraveno místo, tak si sedla a řekla, "Ty palačinky vypadají báječně. Podej mi je, prosím."

Jak jedla snídani a pila kávu, dívky začaly vypadat veseleji. Nezmínily Ryanovu nepřítomnosti, místo toho si povídaly o ostatních dětech ve škole.

Jsou odolné, pomyslela si Riley.

A obě už si prošly těžkými časy.

Byla si jistá, že si s krizí s Ryanem poradí stejně dobře.

Riley dokončila svou kávu a řekla, "Musím do práce."

Vstala a políbila April na tvář a pak Jilly.

"Jdi chytit nějaké padouchy, mami," řekla Jilly.

Riley se usmála.

"To určitě udělám, drahoušku," odpověděla.

*

Jak se dostala do své pracovny, Riley otevřela počítačové soubory dvacet pět let starého případu. Jak si prohlížela staré novinové články, vzpomněla si, že některé z nich četla, když se objevily poprvé. Tenkrát byla v pubertě a Zápalkový vrah byl něco jako ztělesnění noční můry.

Vraždy se udály zde ve Virginii, poblíž Richmondu, s tří týdenními rozestupy.

Riley otevřela mapu a našla Greybull, malé město u dálnice 64. Tilda Steenová, poslední oběť, žila a zemřela v Greybullu. Další dvě vraždy se odehrály v městech Brinkley a Denison. Riley viděla, že všechna města leží asi sto mil od sebe.

Riley zavřela mapu a znovu pohlédla na novinové články.

Jeden titulek hlásal ...

ZÁPALKOVÝ VRAH SE ZMOCNIL TŘETÍ OBĚTI!

Trochu se zachvěla.

Ano, vzpomínala si na tento titulek, který viděla před mnoha lety.

V článku popisovali paniku, kterou vraždy v celé oblasti způsobily – zejména mezi mladými ženami.

Podle článku si veřejnost i policie kladly stejné otázky:

Kdy a kde udeří vrah znovu?

Kdo bude jeho další obětí?

Ale žádná čtvrtá oběť se neobjevila.

Proč? Přemýšlela Riley.

Byla to otázka, na kterou obránci zákona nedokázali odpovědět.

Vrah se zdál být nemilosrdně motivovaným sériovým vrahem – typ, který bude pravděpodobně zabíjet, dokud nebude chycen. Místo toho jednoduše zmizel. A jeho zmizení bylo stejně záhadné jako zabíjení.

Riley začala prohledávat staré policejní záznamy a osvěžovat si paměť.

Nezdálo se, že jsou oběti nějak propojeny. Vrah uplatnil stejný styl u všech třech vražd. Sebral mladé ženy v barech, odjel s nimi do motelů a zabil je. Pak jejich těla zakopal v mělkých hrobech nedaleko místa vraždy.

Místní policie neměla potíže s vyhledáním barů, kde oběti sebral a motelů, kde byly zabity.

Jak už to někteří sérioví vrazi dělají, zanechal za sebou pro policii stopy.

U všech těl nechal krabičku zápalek z barů a dopisní papír z motelů.

Svědci v barech a motelech byli dokonce schopni podat poměrně dobrý popis podezřelého.

Riley našla skicu, která byla vytvořena před lety.

Viděla, že muž vypadá docela obyčejně, s tmavě hnědými vlasy a oříškově hnědýma očima. Při čtení výpovědí svědků si všimla ještě několika detailů. Svědci se zmínili, že vypadal nápadně bledý, jako by pracoval v práci, která ho držela uvnitř a nemohl na slunce.

Popisy nebyly příliš detailní. I tak se Riley zdálo jakoby nemělo být nijak obtížné případ rozluštit. Ale z nějakého důvodu to těžké bylo. Místní policie nikdy vraha nenašla. ÚACH případ převzal, ale došel pouze k závěru, že vrah buď zemřel, nebo z kraje odešel. Pokračovat v pátrání po celé zemi by bylo jako hledat jehlu v kupce sena – jehlu, která nemusí vůbec existovat.

Ale byl jeden agent, mistr na rozluštění nedořešených případů, který nesouhlasil.

"Je stále v kraji," řekl všem. "Najdeme ho, pokud budeme hledat dál."

Ale jeho šéfové mu nevěřili a nepostavili se za něj. ÚACH nechat případ vychladnout.

Tento agent odešel z ÚACH před lety a přestěhoval se na Floridu. Ale Riley věděla, jak se s ním zkontaktovat.

Natáhla se pro svůj stolní telefon a vytočila číslo.

Za okamžik později zaslechla známý burácející hlas. Jake Crivaro byl jejím partnerem a rádcem, když nastoupila do ÚACH.

"Nazdar, cizinče," řekl Jake. "Kde jsi k čertu byla? Co se s tebou dělo? Nezavoláš, nepíšeš. Je to dobrý způsob, jak zacházet s osamělým, zapomenutým, starým orlem, který tě naučil všechno co víš?"

Riley se usmála. Věděla, že to tak nemyslel. Konec konců se viděli docela nedávno. Jake dokonce přerušil důchod, aby jí pomohl před pár měsíci s případem.

Nezeptala se, "Jak jsi se měl?"

Vzpomněla si na jeho litanii posledně.

"Je mi sedmdesát pět let. Nechal jsem si vyměnit obě kolena a kyčel. Nevidím dobře. Mám naslouchátko a kardiostimulátor. A všichni mí přátelé kromě tebe zhebli. Jak si myslíš, že mi je?"

Kdyby se ho zeptala, jen by si začal znovu stěžovat.

Pravda byla, že byl fyzicky stejně čilý a jeho mysl byla tak bystrá jako bývala.

"Potřebuji tvou pomoc, Jaku," řekla Riley.

"Hudba pro mé uši. Důchod smrdí. Co pro tebe mohu udělat?"

"Dívám se na jeden vychladlý případ."

Jake se trochu zasmál.

"Můj oblíbený druh. Vždyť víš, vychladlé případy bývaly mou specialitou. Pořád ještě jsou, je to můj koníček. I v důchodu dokážu posbírat a přezkoumat věci, které nikdo nevyřešil. Jsem takový obyčejný čmuchal. Pamatuješ si na vraha s 'Andělskou tváří' z Ohia? Před pár lety jsem ho vyřešil. Byl to studený případ už víc než deset let."

"Vzpomínám si," řekla Riley. "Byla to dost dobrá práce na starého dědka ze smetiště."

"Lichotky tě dostanou všude. Tak co pro mě máš?"

Riley zaváhala. Věděla, že vyvolá nepříjemné vzpomínky.

"Tento případ byl jedním z tvých, Jaku," řekla.

Jake na chvíli zmlkl.

"To mi neříkej," řekl nakonec. "Případ Zápalkového vraha."

Riley se málem zeptala, "Jak to víš?"

Ale bylo snadné odhadnout odpověď.

Jake byl posedlý chybami z minulosti, zejména jeho vlastními. Nepochybně velmi dobře věděl o výročí smrti Tildy Steenové. Pravděpodobně si také připomínal výročí úmrtí ostatních obětí. Riley se domnívala, že jej pravděpodobně každý rok strašily.

"To bylo před časem," řekl Jake. "Proč chceš vytáhnout všechnu tu dávnou historii?"

Slyšela v jeho hlase hořkost – stejnou hořkost, na kterou si u něj pamatovala z dob, když byla ještě mladým nováčkem. Byl nazlobený na ty, kteří uplatnili pravomoc rozhodnout o uzavření případu. Když o několik let později odešel, byl stále ještě zatrpklý.

"Víš, že jsem během předchozích let byla v kontaktu s matkou Tildy Steenové," řekla Riley. "Mluvila jsem s ní včera. Tentokrát ..."

Odmlčela se. Jak by to mohla zformovat do slov?

"Mě to myslím zasáhlo víc než obvykle. Pokud nikdo nic neudělá, zemře ta ubohá žena, aniž by se jí podařilo dostat vraha její dcery před soud. Nemám teď žádné jiné případy a já ..."

Její hlas se vytratil.

"Já vím, jak se cítíš," řekl Jake, jeho hlas byl náhle plný soucitu. "Ty tři mrtvé ženy si zasloužily něco lepšího. Jejich rodiny si zasloužily něco lepšího."

Riley se ulevilo, že Jake sdílí její pocity.

"Bez podpory ÚACH moc nemůžu," řekla Riley. "Myslíš, že existuje nějaký způsob jak případ znovu otevřít?"

"Já nevím. Možná. Dáme se do práce."

Riley slyšela chřestit Jakovy prsty na klávesnici počítače, jak vyhledával své vlastní soubory.

"Co se pokazilo, když jsi na něm pracoval?" Zeptala se Riley.

"Co se nepokazilo? Moje teorie nepasuje na teorii nikoho jiného z ÚACH. Oblast byla tenkrát poměrně venkovská, jen tři malá městečka. I tak byly podél dálnice v blízkosti Richmondu mnohé spojovací trasy. Úřad se prostě rozhodl, že to musel být nějaký tulák, který jel kolem. Můj instinkt mi ale řekl něco jiného – že žil v oblasti a mohl by tam stále žít. "Ale nikdo se nestaral, co mi můj instinkt říká."

Zatímco psal, bručel, "Mohl jsem to rozluštit před lety, kdyby nebylo mého pitomého partnera."

Riley slyšela o Jakově nekompetentním partnerovi, který dostal padáka předtím, než Riley nastoupila do ÚACH.

Řekla, "Slyšela jsem, že zkazil téměř vše, čeho se dotkl."

"Jo, doslova. V jednom z barů vzal skleničku, které se vrah dotkl, a nadobro rozmazal otisky prstů."

"Nebyly žádné otisky prstů na ubrouscích nebo krabičkách od zápalek?"

"Ne potom, co byly pokryté zeminou v mělkém hrobě. Ten chlap to královsky podělal. Měl dostat padáka hned na místě. Dlouho ale nevydržel. Naposledy jsem o něm slyšel, že pracuje v samoobsluze. Zaplať Pánbůh."

Riley slyšela jak Jake přestal psát. Pomyslela si, že teď má všechny své materiály připravené.

"Dobře, teď zavři oči," řekl Jake.

Riley zavřela oči a usmála se. Chystal se použít stejné cvičení, které učila své studenty. V první řadě se jej naučila od něj.

Jake řekl, "Jsi vrah, ale ještě jsi nikoho nezabil. Právě jsi vešel do hospody si McLaughlin v Brinkley a představil ses dívce jménem Melody Yanovichová. Zapůsobil jsi na ni a zdá se, že to jde docela hladce."

Začínala vidět věci z pohledu vraha. Scéna se jí v hlavě jasně odehrávala.

Jake řekl, "Na baru je malá miska s krabičkami zápalek. Jednu si vezmeš a dáš si ji do kapsy. Proč?"

Riley prakticky cítila malé zápalky mezi prsty. Představovala si, jak je vkládá do kapsy u košile.

Ale proč? říkala si.

Když byl případ otevřen, byla o tom vytvořená docela rozumná teorie. Vrah zanechával krabičky od zápalek z barů a dopisní papír z motelů na tělech obětí, aby se posmíval policii.

Ale teď si uvědomila – Jake si to nemyslel.

A ona už teď taky ne.

Řekla, "Ani nevěděl, že ji chce zabít – alespoň ne když byl v hospodě McLaughlin, ne tenkrát poprvé. Vzal si zápalky na památku jeho chystaného dobytí, jako trofej na dobré časy, které se chystal prožít."

"Dobrá," řekl Jake. "A pak co?"

Riley si dokázala jasně vizualizovat vraha, jak pomáhá Melody Yanovichové z auta a doprovází ji do toho motelového pokoje.

"Melody byla ochotná a on byl v pohodě. Když se dostali do pokoje, šla do koupelny, aby se připravila. Mezitím zvedl poznámkový blok papíru s logem motelu – ze stejného důvodu, z jakého si vzal zápalky jako suvenýr. Pak si sundal oblečení a vlezl si pod deku. Zanedlouho vyšla Melody z koupelny ..."

Riley se odmlčela, aby získala jasnější představu.

Byla v ten okamžik žena už nahá?

Ne, ne tak docela, pomyslela si Riley.

"Melody vyšla zabalená v ručníku. Pak se začal cítit nesvůj. V minulosti už měl s tímhle potíže. Bude je mít i tentokrát? Vlezla do postele k němu a stáhla si ručník a ..."

"A?" Ponoukal ji Jake.

"A on v ten okamžik věděl – že to nedokáže. Byl zahanbený a ponížený. Nemohl nechat ženu odejít s vědomím, že zklamal. Zcela se ho zmocnil spalující vztek. Jeho zuřivost setřela jeho lidství. Chytil ji za krk a uškrtil ji v posteli. Zemřela velmi rychle. Jeho vztek se vytratil a pak si uvědomil, co udělal, a zachvátil jej pocit viny. A ..."

Rileyna mysl se hnala zbytkem zločinu. Nejen že vrah pohřbil oběti v mělkých hrobech, ale také je uložil do hrobů v blízkosti ulic a dálnic. Dobře věděl, že těla budou nalezena. Ve skutečnosti se o to postaral.

Riley otevřela oči.

"Už to mám, Jaku. Když si poprvé vzal krabičku zápalek a kousky papíru, pouze sbíral suvenýry. Ale po vraždě je použil na něco jiného. Nechal je u těl, aby policii pomohl, ne aby se jí posmíval. Chtěl být chycen. Neměl odvahu se udat, takže zanechávat za sebou stopy bylo to nejlepší, co mohl udělat."

"Začínáš to chápat," řekl Jake. "Můj odhad je, že obě dvě první vraždy se odehrávaly skoro přesně tímto způsobem. Nyní se na souhrnnou zprávu o vraždě od místní policie."

Riley se podívala na zprávu na obrazovce počítače.

"Čím se lišila poslední vražda?" Zeptal se Jake.

Riley si prohlédla text. Nevšimla si ničeho, co by jí ještě nebylo známo.

"Tilda Steenová byla zcela oblečená, když ji pohřbil. Zdálo se, že se s ní vůbec nesnažil mít sex."

Jake řekl, "Teď mi řekni, co se tam píše o příčině smrti všech tří obětí."

Riley to rychle našla v textu.

"Uškrcení," řekla. "Stejné pro všechny tři."

Jake zabručel zděšením.

"V tom se místní zmýlili," řekl. "První dvě, Melody Yanovichová a Portia Quinnová, byly obě definitivně uškrceny. Ale od soudního lékaře jsem zjistil – že na krku Tildy Steenové nebyly žádné modřiny. Byla udušena, ale ne uškrcena. O čem to vypovídá?"

Rileyn mozek pracoval na plné obrátky, zpracovával tyto nové informace.

Znovu zavřela oči a snažila se představit si scénu.

"Něco se stalo, když se Tilda dostala do toho motelového pokoje," řekla Riley. "Něco mu svěřila, možná něco, co nikdy nikomu jinému neřekla." Nebo mu možná řekla něco o něm, co chtěl slyšet. Najednou se stala ..."

Riley se odmlčela.

Jake řekl, "Do toho. Řekni to."

"Stala se pro něj lidskou bytostí. Cítil se provinile za to, co jí chtěl udělat. A jistým zkrouceným způsobem ..."

Riley okamžik trvalo, než si urovnala své myšlenky.

"Rozhodl se ji zabít v aktu milosrdenství. Neuškrtil ji rukama. Udělal to mírněji. Přemohl ji na posteli a udusil ji polštářem. Cítil se tak lítostivě, že ..."

Riley otevřela oči.

"... už nikdy znovu nezabil."

Jake souhlasně zamručel.

Řekl, "To byl stejný závěr, ke kterému jsem tenkrát došel. Stále si to myslím. "Věřím, že je stále v oblasti a stále ho straší to, co před všemi těmi lety udělal."

Riley se začala hlavou honit slova ...

Výčitky svědomí.

Něco jí najednou přišlo zcela zřejmé.

Bez dalšího přemýšlení řekla, "Má stále výčitky svědomí, Jaku. A vsadím cokoliv, že na hrobech žen nechává květiny."

Jake se s uspokojením zasmál.

"Dobrá úvaha," řekl. "To je to, co jsem měl na tobě vždycky rád, Riley. Chápeš psychologii a víš, jak ji proměnit v akci."

Riley se usmála.

"Naučila jsem se to od těch nejlepších," řekla.

Jake zabručel své díky za kompliment. Poděkovala mu a ukončila hovor. Seděla ve své kanceláři a přemýšlela.

Je to na mě.

Musí vypátrat vraha a přivést ho před soud jednou pro vždy.

Ale věděla, že to nedokáže sama.

Potřebovala pomoc ÚACH, aby případ znovu otevřel.

Vyběhla do haly a zamířila ke kanceláři Billa Jeffreyse.