Kitabı oxu: «Noc na Karlštejně», səhifə 2

6. výstup

Přestávka. Poté vystoupí branou královna Alžběta.

Alžběta Konečně jsem tady! – Jak se chvěji! Svědomí praví mi, že nedělám dobře, ale hlas srdce je překřikuje a volá: Musíš! Musíš! (Rozhlíží se kol) To tedy Karlštejn! (Venku slyšeti rachot mostních řetězů) Nyní nemohu ani odtud, kdybych i chtěla. – Jest pozdě. – Co podnikám, jest šílenství, vím to. Měla jsem času dost na rozmyšlenou, když číhala jsem dole, nepozorována, v stínu lesním, až budu moci se pustit přes most. – Ted je třeba zmužilosti. (Přechází) Co teď! Jednám nerozvážně, bez plánu. Každou chvíli mne někdo uvidí, potká a vše jest ztraceno. – Co si počnu, co jen řeknu? – Ale co mi zbývalo činit, když jej tak šíleně miluji? (Zastaví se) A jaké mám vlastně důvody, nevěřiti jemu – zdá se mi, že i stín podezření je tu hříchem; ale cítím zároveň, že klid mé duše žádá této zkoušky. Tak dlouho jsem ho neviděla! – Stále ty dvorní ohledy, a panovnické starosti a práce! – Čím jsem já v tom? (Hledí vlevo ke vchodu) Ó, běda, tam přichází arcibiskup Arnošt, skrýti se jest nemožno – půjdu mu vstříc a svěřím se mu. Jeť dobrý a snad mi porozumí. (Jde mu vstříc)

7. výstup

Arnošt a Alžběta

Arnošt (vejde) Co vidím? – Tvoje Milost zde?

Alžběta Nedivím se podivení tvému, důstojný otče…

Arnošt A v této chvíli?

Alžběta Vím, že na Karlštejn večer vkročiti ženě nedovoleno, leč manželka a královna snad.

Arnošt Obávám se věru, že ani ta nebude výjimkou. Císař je neúprosný u vykonávání svých předpisů, a pak…

Alžběta Pak?…

Arnošt Odpusť zvědavosti mé, královská paní, ale nedovedu si vysvětliti, co vedlo kroky tvé v tuto chvíli na hrad?

Alžběta Co vedlo kroky mé? – A to díš tak chladně, důstojný otče! Ach, vidím to zřejmě, žena vždy trpí, a nejvíc, když miluje.

Arnošt Láska tedy vede tě na Karlštejn! Tou vedena přestupuješ tak chladně rozkaz císařův…

Alžběta Divíš se, ctihodný otče, ovšem tys kněz, ale tys též velký člověk, Arnošte – a přece se pozastavuješ nad slovem tím, přece je ti láska pohnutkou k mému kroku malou a nedostatečnou!

Arnošt Mně nikoli, paní má! Vím, čím jest láska člověčenstvu, třeba sám nepoznal jsem rosu její oblažující milosti! Ale nechápu dobře, jak může býti láska příčinou pozdní tvé návštěvy?

Alžběta Ty nechápeš… Ovšem – nepoznals lásky… Ó, já jsem dvojnásob ubohá a nešťastná, již proto, že jsi byl prvním, jejž jsem potkala ve zdech tohoto nešťastného hradu!

Arnošt Nešťastného? – Ty se chvěješ, královno! – Slzy v tvém oku? – Probůh, co se stalo?

Alžběta Nic, důstojný otče, nic, než že jsem slabá, pošetilá žena, nic, nežli že miluji svého chotě až k šílenství! To jsou ovšem maličkosti vůči státnickým pletichám, kvůli kterým se choť můj zavírá na tento hrad, to jest ovšem hříšnou slabostí vůči hrdinským skutkům sebezapírání a křesťanské pokory, které zde vykonává. Cítím to, jak jsem dětinská a pošetilá! Půjdu, nevím, čeho bych zde více pohledávala. (Chce odejít)

Arnošt Ty neodejdeš, dcero má! Ty stůněš, tvá duše je rozjitřena do hlubin. Přede mnou nestojí více královna, ale pouze trpící žena. Ty zůstaneš, ty se vyznáš ze všeho.

Alžběta (s bolným úsměvem) Ty však nepochopíš, otče…

Arnošt Pochopil jsem dřív, než jsem viděl slzy tvé. Tobě se stýská, není-li pravda? – Ba více, ty žárlíš!

Alžběta A je to – hříchem, otče?

Arnošt Hříchem to není, máme-li důvodů, ale slabostí je to vždycky. – Máš příčiny k tomu, dcero?

Alžběta Což nebyl můj sňatek pouhým výsledkem státnické smlouvy?

Arnošt A není to lásce šťastné znamení stát se andělem míru mezi rozvaděnými národy?

Alžběta Ach, otče, což se ptá srdce milující ženy po národech, což po jejich válkách a smíru jejich? Samo v nejkrutější válku postaveno, zmítá se, dokud v odvetě lásky nenajde pravý a jediný svůj mír!

Arnošt A myslíš, že by muž takový, jako je císař, mohl bez lásky vzíti choť?…

Alžběta To nemyslím. Ale on je spolu státníkem, a těm je všecko dovoleno.

Arnošt V očích lidí snad, ale nikdy ne před vlastním jejich svědomím. Domněnky tvé jsou liché, královno, a cesta, kterou jsi volila, je …

Alžběta Ó, vyslov jen, co cítím sama v duše hlubinách! Cesta, kterou jsem volila, jest nedůstojná, královny nehodná! Ale milující žena má jiná práva, než jaká uznává dvorní mrav. – A pak, co dělat nyní? Jest pozdě. – Měla jsem mluvit dříve s tebou, důstojný otče!

Arnošt A nebyla bys v hloubi duše své více přesvědčena než právě nyní. Kde jednou ujme se símě nedůvěry, tam rychle bují v strom, jimž nezatřese více vánek moudré rozvahy, neřku-li by jej z kořene vyvrátil. Jsem starý přítel Jeho Milosti krále, provázím každý jeho krok a nemám té smělosti, bych si namluvil, že slovo mé může tebe přesvědčiti. Tys raněna, třeba léku na ránu tvou. Ty musíš býti sama přesvědčena, jak liché jsou tvoje domněnky, ty musíš na vlastní oči viděti, jak oddaný je ti císař, jak tě zbožňuje…

Alžběta (snivě) Jak mne zbožňuje… (S výčitkou) A kolik dnů mi věnoval od sňatku našeho?

Arnošt Nezapomeň, dcero, že jest prvním vladařem Evropy…

Alžběta (trpce) Při čemž srdce jeho ženy musí choditi almužnou. – Zprvu ty ohlušující slavnosti v Krakově; poté slavný příjezd sem, uvítání, představování duchovenstva a panstva, a mezi tím ani chvíle oddechu. Císař zabrán ve své vladařské práce nebo své stavby – ostatní pohltí návštěva kostelů a klášterů…

Arnošt I na ty žárlíš?

Alžběta (vášnivě) Kdo opravdu miluje, žárlí na všecko! Ó, jak jsem se těšila jako dítě na venkovský svůj hrádek, myslila jsem, že odjedu z Prahy po jeho boku – ó, běda, jaké zklamání! Vypravili mě napřed s hofmistryní mou, tou vyzáblou na těle i duchu paní Ofkou, na Karlík – a císař jel ve svém voze, ve kterém prý celou cestu pracuje, sem na Karlštejn. Zde zavře se jako poustevník a žena nesmí překročiti jeho práh. A potom pravíš, že mě zbožňuje. – Ach, kdy jej zase uvidím?

Arnošt (po chvíli) Ještě dnes, má dcero – ještě dnes.

Alžběta (živě) A zde, otče, není-li pravda? Ty pomůžeš mi k tomu? Ty přemluvíš ho, aby zrušil ten nesmyslný příkaz, že nesmí žena býti přes noc na Karlštejně! O, díky tobě, díky!

Arnošt Ne, toho učiniti nelze. – Císař jest důsledný a zákony jež dal, sám nejpřísněji zachovává. – Ale rána v srdci tvém, královno, je povahy takové, že třeba přiložit na ni ostrého nože ihned, okamžitě. Jsem nepřítelem klamu i lsti – ale zde není pomoci.

Alžběta Ty zamýšlíš?

Arnošt Jsi odhodlána podrobiti se všemu, svěřiti se úplně mému vedení?

Alžběta S vděčností půjdu za tebou. Dělej, co chceš, jen vrať mi císaře!

Arnošt První podmínka je těžká, královno. Nikdo nesmí zvědět, že jsi zde. Císař by nesnesl tak zřejmé a okázalé přestoupení svého předpisu. Nikdo tě nesmí zde vidět.

Alžběta Což se mohu udělati neviditelnou?

Arnošt Skoro – aspoň pro oči dvořanů. Pojď, jsou hosti na hradě, a Jeho Milost může zde býti každou chvíli. Pojď v jizbu mou, kde ti povím ostatní. Bůh bude s námi. Je to první klam, jehož se v životě dopouštím, ale konám jej klidně; vždyť chci vrátit tobě mír srdce a vrátit tebe srdci svého přítele.

Alžběta Jak ti žehnám, otče!

Arnošt Až později, dcero… Snad budeme litovati oba. Ale čas kvapí a dílo naše jest dobré.

Alžběta (odcházejíc s Arnoštem) Jak láska sama!

8. výstup

Petr a Štěpán

(S druhé strany vejdou král Petr a vévoda Štěpán)

Štěpán Chodíme zde stále dokola, jako bychom byli bludný kořen překročili – a chodíme nadarmo.

Petr Když nechceš ničeho vidět, ani pochopit…

Štěpán Když Tvoje Milost zase příliš mnoho vidí a chápe.

Petr Přece mi nenamluvíš, pane vévodo, že onen panoš, jenž před chvílí vešel přes most do hradu, je skutečný panoš. Je jím asi tak, jako já jsem králem jerusalemským – vypadá jako panoš, dá si třeba říkat panoš – ale panošem není.

Štěpán A myslíš, že je dívkou! Tvoje Milost vidí ve všem a všady dcery Eviny, snad konečně i starý purkrabí karlštejnský neb arcibiskup Arnošt jsou jen zakuklené dívky!

Petr Mluv co mluv, mé podezření nevyvrátíš.

Štěpán A kde ti zmizela náhle ta vítaná kořist?

Petr Vešel do strážnice…

Štěpán Patrně panoš to, ostatně zahlédl jsem ho také, měl barvu purkrabího – uznáš přec, že se mýlíš.

Petr Barvu purkrabího? – Pak se teprve nemýlím! V tom právě to vězí. A chudák, jak v rozpacích se rozhlížel, a ta chůze… ó, panoš v barvách pana z Wartenberka byl by trochu domácnějším na Karlštejně!

Štěpán Nu, a buď si – co zamýšlíš teď?

Petr Čekat, až opustí strážnici, do rána tam přece nebude.

Štěpán A kdyby byl?

Petr Vejdeme do strážnice za ním a musí se přiznati, kdo jest. Jsme tu hostmi a vstup máme všude. Času máme dost, proč bychom se nepobavili!

Štěpán Ano, času máme dost. A císař stále nepřijíždí.

(Zvuk rohu v dáli)

Petr Opět někdo blíží se hradu – pojďme mu vstříc.

Štěpán Inu, když se tak líbí Tvé Milosti, proč ne. Dal jsem ti slovo, že budu tvým spojencem, tedy již vytrvám.

Petr Ale jen opatrně, jen opatrně!

(Začíná se stmívat. Odejdou branou)

9. výstup

Alena a Pešek

Vystoupí z druhé strany Pešek Hlavně, za ním Alena jako panoš v barvách pana z Wartenberka.

Pešek Divně se ti nějak jazyk plete, panici. Kdo že tebe vyslal a komu neseš list?

Alena Což neřekl jsem ti to zřetelně, že panu šenkovi Peškovi; jsi-li ty to, vezmi jej bez okolku. (Podává mu list)

Pešek (bere list) A v čí službě jsi, krásný hochu?

Alena (se směje) Děkuji za poklonu – ale mohl bys znáti barvy pana purkrabího!

Pešek (podrážděn) Jsi všetečka, hochu – ale roztomilý všetečka. Nu, a co mi chce tvůj pán – divný to bude žert, vždyť jsem s ním před chvílí mluvil, nač teď posílá s listem panoše…

Alena (dělá posunek, že chce list zpět) Nechceš tedy ten list? – Dobře, dej mi jej. Nezáleží-li tobě na jeho obsahu, mně teprve ne.

Pešek Tak sečkej, až si to divné poselství aspoň přečtu. (Otevře list a čte) „Všem čtoucím pozdravení a vše dobré od Boha nejmilejšího přejeme a věděti lidem dobré vůle dáváme, při tom za svědky je berouce, že sepsali jsme dnešního dne poctivě a řádně úpis tento, kterým slibujeme dáti dceru svou Alenu za muž šenkovi Jeho Milosti královské panu Peškovi Hlavně, aniž by získal, jak původně naším přáním bylo, ostruh rytířských, pakli jmenovaná již dcera naše Alena toho dokáže, že proti zákazu našeho nejmilostivějšího císaře a krále Karla, toho jména Čtvrtého, jejž Bůh všem věrným Čechům k radosti a slávě dlouhá léta zachovati račiž, jednu noc bez úrazu a úhonu na jeho hradě Karlštejně stráví. Za to vyplatíme, kdyby toho nedokázala, sto kop grošů stříbrných a deset soudků mělnického statečnému a urozenému panu Ctiborovi z Fuchsberka, nejvyššímu lovčímu a purkrabímu v Dobříši, milému příteli našemu, jakož i on, Alena-li toho dokáže, dá tuto částku jí v dar svatební…”

Alena (se směje) Nu, co tomu říkáš, statečný pane šenku!

Pešek Jaké to mumraje a žerty? Co s tím, hochu? Kdo to sepsal?

Alena Nu, tak si, moudrý pane, rač přece přečísti podpis!

Pešek (čte) Skutečně – pan Ctibor z Fuchsberka i Jan z Wartenberka podepsali a sigillum své přivěsili. (Prohlíží Alenu, která se mu do očí hlasitě směje.) Či blázním já též? Mohu věřit zrakům svým? – Aleno! Tys to?

Alena Nu, konečně jsi mne poznal! Zkouška dopadla výborně. Mohls oči na mně nechat a ničeho’s nepozoroval. Je vidět, že mi sluší dobře barvy strýčkovy.

Pešek Co zamýšlíš?

Alena Což jsi nečetl, či nerozumíš? Tvá láska je velmi krátkozraká, pane Pešku! Co zamýšlím? Jsem, jak vidíš, tady a chci vítězně odtud odejít, neboť jde mi o ruku velmi dvorného, ale trochu nechápavého pána, který před chvílí mne nazval krásným hochem. (Směje se) Hlas srdce nepromluvil, pane Pešku, je to smutné znamení!

Pešek Zde chceš zůstat – kvůli té sázce? Divný to žert, Aleno, který naší lásce nijak neposlouží.

Alena Divný to žert, který nás jedině spasí. Řekni sám, co máme jen počít, abychom konečně byli svými! Zde se ti to podává takřka na dlani. – Nu, sáhni po tom bez rozmyšlení a bez rozpaků.

Pešek Vyslov se jasně, Aleno. Mluv rychle, neb každou chvíli může zazníti roh, zvěstující příchod Jeho Milosti.

Alena Císař dnes přenocuje na hradě? – Dobrá. Teď bude naše vítězství ještě úplnější (Sedne na lavičku. Pešek vedle ní) Nuže, tedy poslyš, můj bázlivý rytíři. Můj otec, jak k svému smutku víš, vzal si jednou do hlavy, že musíš získati dříve ostruh rytířských, než mne povedeš k oltáři. Ale, milý Bože, to se jen řekne, viď? Získat ostruh – jak? Do Itálie císař již nejezdí, abys mu zachránil život v nějakém spiknutí; války nejsou. Co dělat! Prosila jsem, plakala jsem, že toho ani nezasluhuješ…

Pešek Ty zlaté srdce…

Alena Nic naplat… Tu přišel včera večer k nám pan Ctibor z Fuchsberka, starý přítel mého otce, dobrá a veselá kopa. Sedli k stolu s otcem, pili, hráli v kostky, mluvili o Jeho Milosti, o zemi, o říši a pletichách zahraničních, že už jsem z toho zívala a chtěla odejít do své komnaty. Vtom začal pan Ctibor vypravovat o tom novém zákonu, že nesmí žádná žena býti přes noc na Karlštejně. Můj otec se dal do smíchu, tloukl na stůl, vyskočil a tvrdil, že by rád viděl ten žert, kdyby někdo to přece dokázal. Pan Ctibor odmlouval, to že jest nemožné – otec se durdil, že to lze učiniti, slovo dalo slovo a vešli v sázku, jak jsi právě četl. „Zlíbal bych to děvče, které to podnikne,“ pravil otec můj a slzy mu tekly smíchem do poháru. „Já sama to chci podniknout, “ zvolám. „Jak, ty, dítě! “ vykřikl divokou radostí otec, „dobrá, zkus to a vyžádej si pak, co ti libo. “ – „Ruku pana Peška, třeba neměl ostruh rytířských, “ odvětím, „svoluješ k tomu? “ – „Dobrá, i k tomu svoluji, “ pravil otec rozjařen. Sázka uzavřena – jak vidíš, kula jsem železo, dokud bylo žhavé. – Teď jsem tedy zde. A spoléhám na tvou podporu, pane Pešku. To přestrojení je moje myšlenka. Co – mlčíš? – Líbím se ti přec? (Vstane a přejde vlevo)

Pešek To je šílenství, Aleno! Aleno, to je čirý nerozum, který nás zničí a od cíle našeho jen zbytečně vzdálí. K tomu nijak nemohu přivolit.

Alena Tys mi pěkný spojenec!

Pešek Což nepomýšlel tvůj otec na hněv císařův? Tobě se nedivím, tys blázínek, ale on…

Alena Děkuji za poklonu! Hněv císařův – což nestojí naše láska ani za tolik? Však mne Jeho Milost ani neuvidí – chceš-li, zůstanu mezi many v strážnici – krátce: budu, kde chceš, udělám vše, co se ti zlíbí, ale zůstanu tady. Či nestojím, nezdvořilý pane, za to? Pak se seberu a dobrou noc!

Pešek Jaký to šílený, ztřeštěný nápad! My se zničíme!

Alena Zvlášť budeme-li jen neustále naříkati a bědovati. Já jsem tady a nehodlám odejít.

Pešek Ale co si počneme?

Alena Tvoje starost, pane šenku! Uvedeš mne na strážnici. Sám jsi mne nepoznal, tím méně mne poznají druzí. Budu s nimi vrhcáby hrát a pít, a chceš-li i šermovat dle libosti! Vydej mne za svého mladšího bratra nebo sestřence, mám barvy strýčkovy – to teprve nevzbudí podezření. To však je všecko tvojí starostí – nu, namáhej přece také trochu svou hlavu!

Pešek Nešťastný, šílený nápad, Aleno!

Alena Pořád vedeš jen svou, jsi věru smutný patron, pane Pešku, bývals veselejším, ale okolí císaře je asi nesmírně smutné, soudím-li dle tebe, jak jsi vážný, rozumný a usedlý. Zato já budu dnes veselá! Je to přece dobrodružství, noc na strážnici, mezi panoši a many při poháru, co tu bude povídek a žertů, noc v takové výšce blíže hvězd a tebe! – Nu, doufám, že se také dáš vidět, ty mramorový ženichu?

Pešek Já – přece víš, že se nemohu hnouti od Jeho Milosti!

Alena Což pije celou noc až do rána?

Pešek (káravě) Aleno!

Alena Nu, Bože, to je přec otázka zcela přirozená. Jsi jeho šenk, co děláš jiného, než že naléváš? – Jeho Milost přece, doufám, také spí…

Pešek Pak jsem v předsíni na stráži u něho.

Alena Můžeš tedy odejít, až usne…

Pešek To právě nemohu!

Alena Pak děkuji za takový úřad. Hlídat ho, když spí, a nalévat mu, když bdí. (Vzdorovitě) To jsem měla vědět – to bych se byla tak vydala sem – já blázen; máš pravdu, já se těšila tak dětinsky na to, že budeme spolu, že si všecko povíme – a ty nechceš ani na chvilku přijít.

Pešek Když nemohu…

Alena Já ti něco povím, Pešku. Kdo chce, ten může. Mně také někdo mohl říci, že je nemožno podniknout, co já podnikám, a hle, jsem tu, protože jsem chtěla. Znáš mne, že jsem neoblomná. (Určitě) Doufám, že se dnes v noci uvidíme.

Pešek Inu, zkusím to tedy.

Alena A kde?

Pešek Zde pod lipou. – Ale považ, Aleno, ještě jednou, v jaké nebezpečenství se vydáváš! Co dnes hostí na Karlštejně!

Alena Tím spíše se ztratím já mezi nimi.

Pešek A pak na strýce jsme docela zapomněli, purkrabí tě pozná, víš, jak je přísný!

Alena Vím také, jak mne miluje. A dobře tak, strýce máme právě zapotřebí.

Pešek Purkrabího?

Alena Přece musí mému otci i panu Ctiboru z Fuchsberka někdo třetí dokázat, že jsem tu byla, mně ani tobě neuvěří, řekli by krátce, že jsme spolu umluveni. Když však dá strýc, sám purkrabí karlštejnský, na to své slovo a pečeť…

Pešek A tím sám sobě krásné vysvědčení, jak bedlivě ostříhal rozkazů královských…

Alena Po tom se teď neptáme, pane Pešku. Strýček to musí vědět, že jsem tu, aby to mohl dokázat a dosvědčit. A abych tebe trochu potrestala za tvou nehybnost, chladnost a ne právě velikou dvornost, ukládám a nařizuji tobě, abys mu to se vší šetrností, ale zároveň určitostí pověděl!

Pešek Jaké nemožnosti ode mne žádáš, Aleno! Přijdu sem v noci, ač se vydám tím u veliké nebezpečí – ale purkrabímu neřeknu ničeho, předně by vše prozradil a pak…

Alena Nu a pak?

Pešek Pak by myslil, že já vše nastrojil. Ostruhami rytířskými chci tebe dobýti – ale lstí nikoliv.

Alena Inu, vidím, že musím jednati sama. Chtěj nebo nechtěj, řekni nebo neřekni, přijď večer nebo ne – já o tobě ničeho nevím a ty o mně rovněž tak. Provedu si své sama, jak jsem započala.

Pešek Ty se hněváš, Alenko?

Alena Naopak, miluji tě více než ty mne – toť vše.

Pešek Aleno, ty můžeš pochybovat…

(Bere ji za ruku a chce ji políbit. Zvuky trub zdola)

Alena (se mu vymkne a běží vpravo) Na to teď, pane šenku, času nemáme. Znáš teď svou úlohu – třeba jednat rozhodně.

Pešek Dole se míhají pochodně – toť jistě Jeho Milost přijíždí, třeba mu jíti vstříc.

Alena Čtu v očích tvých, že vykonáš všecko dle vůle mé. Tedy večer zde pod lipou na shledanou.

(Odejde do strážnice. Pešek odchází druhou stranou; vtom vyjde arcibiskup Arnošt a zastaví se v přemýšlení, Pešek se zastaví na druhé straně rovněž zamyšlen. V první chvíli jeden druhého nepozoruje)