Kitabı oxu: «Strakonický dudák», səhifə 2

VÝSTUP 7.

Proměna – poledne v polích u lesa.

Švanda. Později lesní panny a Rosava.

ŠVANDA: Ach, teď je mi volno – teď je tu krásně. (Usne.)

LESNÍ PANNY (vytančí v kruhu mezi břízami):

 
Je v půli den,
pospěšme ven
nasbírat slunce
do zlatých plen.
Svou čaromoc
až prostře noc,
na bílé kapradí
rozlijem slunce moc.
 

Volání z dálky, které se stále přibližuje: Polednice! Ptačí zpěv a hudba zmlkne. Lesní panny se zastaví v tanci. Vystoupí polednice Rosava.

ROSAVA:

 
Šťastnější sestry mé,
ztracená sestra,
zakletá sestra
z vašeho kruhu,
srdéčka moje,
o pomoc prosí,
aby své dítě
z úkladů a sítě
lidských nehod vyvedla.
 

BĚLENA: S člověkem syna máš!

LESNÍ PANNA: To že je syn tvůj?

ROSAVA:

 
Ano, můj synek,
pro něhož mě panovnice
nad pannami
temných lesů netrpěla více
v říši své – ta bláhová!
Myslí snad, že srdce ženy
proti bolu této změny
nezná žádné utěšení?
Já to přísné vyhoštění
ráda nesu – vždyť mám syna!
Když je šťasten, mizí utrpení,
které na mne uvalila vina.
 

BĚLENA: Spanilý to mládenec!

ROSAVA:

 
Ano, jako poupě boží,
leželo mé dítě v nuzném loži,
chudým jsem je svěřit musela!
A přec rostlo, smavé jako kvítí,
vídala jsem je, však políbiti –
ne, to matka nikdy nesměla,
to v mé kletbě bylo nejkrutější. –
Dnes je velký muž. A sám má rád
děvče, které nechtějí mu dát,
že je chlapec z chudých nejnuznější.
 

BĚLENA: Jaké že má nyní přání?

ROSAVA:

 
Rád by dostal svoji milou;
ale otec vede jinou:
že je ženich tuze chudý,
že nemá nic než své dudy.
Tu chce, chlapec ubohý,
skočit na nohy,
běžet do světa a získat zlato,
aby dostal dívku za to.
Dovede to, když mu z lásky dáte
vzácný dar, jejž samy jenom máte.
 

BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen?

ROSAVA:

 
Vdechněte mu v jeho dudy
svoje sladké zpěvy,
ať tou hudbou jeho všudy,
kamkoli jen vkročí,
ztichnou smutek, bolest, hněvy,
radostná ať slza jiskří z očí,
ať se na něj každé srdce směje –
však i zlaté odplaty mu přeje.
 

BĚLENA:

 
Srdečná prosba,
splněná prosba.
Do jeho dud vložme
zpěvů svých kouzla:
dudy však budou jak on sám,
plné dobra i zla.
Ztratí svou moc, když on jim přestane věřit,
jejich zpěv sám v sobě nepozná.
Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly.
 

LESNÍ PANNY:

 
Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů,
kdykoli mládenec ten zahraje!
Zni smutným srdcím pro úlevu,
veselým jak zpěvné šalmaje.
 

BĚLENA:

 
Sladce budou jeho dudy hrát,
pokud sám je bude milovat.
Kdyby však v samolibé pýše
chtěl sebe sama stavět výše
nad nástroj, jehož nástrojem je sám,
tu naše kouzlo pomine,
a syn tvůj snad i zahyne.
Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu.
 

BĚLENA:

 
Poledne míjí,
vraťme se zpátky,
za dne nám dán je
k vládě čas krátký.
 

LESNÍ PANNY:

 
Skryjme se opět v lesnatém stínu,
nám přeje doba večerních stínů.
 

ROSAVA: Děkuji, sestřičky, za lásku k synu …

Zmizí.

VÝSTUP 8.

Kalafuna, Švanda spící.

KALAFUNA (trochu bojácně se ohlíží, nežli Švandu zhlédne): Ať neumím kalamajku zavrznout, když jsem si to nepomyslil! To bývá jeho místečko – ale já jsem rád, když sem nemusím, zvláště o polednách. Neříkají tu darmo ,,u začarovaného kamene“. Hajný chlapíka vylil – he, he, a chlapec tu nejspíš prolil několik zamilovaných slziček. Teď spí! – Co mu to napadá? – a heká, jako by ho tlačila můra – místo aby on tlačil dudy. He, Švando! – Švando!

ŠVANDA (vyskočí): Co je to? Kdo je to?

KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti.

ŠVANDA: A kam se poděli ti andělé?

KALAFUNA: Tady? Leda tohle roští – nebo nějaká polednice: ty zde mívají svoje rejdy.

ŠVANDA: Polednice? Viděl jsi už nějakou?

KALAFUNA: Já ne, ale matka mé báby říkávala, že její prabába jedenkráte jednu potkala a že –

ŠVANDA: A copak jsou vlastně ty polednice?

KALAFUNA: To jsou jako invalidky lesních panen. Když prý se nějaká lesní panna zamiluje do člověka, ta jejich královna ji vyžene a udělá z ní bludnou polednici, a z těch polednic se po čase stanou divé ženy. Ale teď pojď!

ŠVANDA: Kam?

KALAFUNA: No, kam – hrát!

ŠVANDA: Já? Hrát? Já mám teď jiné hraní v hlavě. Půjdu do světa!

KALAFUNA: Ale, hochu, dej si pokoj. Podívej se na mne. Já nevystrčil jaktěživ hlavu dál, než, abych tak řekl, za panské stodoly, a co mi chybí? Zdráv jsem, ženu mám –

ŠVANDA: To je to! – Ale já ji nemám a s holýma rukama ji nedostanu. A pro peníze musím do světa. Tam je vydělám.

KALAFUNA: Vyděláš? Ale co proděláš? Svět je okluzký!

ŠVANDA: Tisíce! Mně se o nich zdálo.

KALAFUNA: Tak? Nu jen když se ti o nich zdálo – he, he! To je trefa. Zůstaň doma!

ŠVANDA: Já ti byl jako v pěkném velkém zámku, a tam bylo plno pánů a paní a všechno ve zlatě – a ti chtěli, abych jim hrál.

KALAFUNA: He, he! Kdyby to byli naši v koženkách, to bych se nedivil.

ŠVANDA: Na začátku jsem nevěděl, mám-li se opovážit –

KALAFUNA: Aby se ti nevysmáli.

ŠVANDA: Ale potom si dodám kuráže, vezmu kozlíka do ruky – (dělá vše, jak vypravuje).

KALAFUNA: A páni si zacpávali uši.

ŠVANDA: Myslím si: skoč oko nebo zub – fouknu do měchu a začnu hrát. (Hraje polku.)

KALAFUNA: A paničky utíkaly, jako by do nich střelil – he, he! U nás – (pozoruje podivnou hru) by to arci prošlo; ale páni mají – jiné lahůdky – u nich to jde: es tralalala. Ale Švando (Kalafuna se postupně roztančí podle Švandových dud) dej pokoj – tacet – dělej pauzu! (Pláče pohnutím, zpívá a přiznává podle Švandovy melodie.)

ŠVANDA (přestane hrát): Copak ti je?

KALAFUNA (stírá slzu): Který duch ti to sedl do měchu? Švando, chlapče! To zrovna chytá za srdce!

ŠVANDA: To mi povídali ti páni také – a sypali mi potom tolary. Sám nevím, je to v těch dudách, nebo v mém smutném muzikantském svědomí?

KALAFUNA: Nech tolary ve snu a drž se pravdy! Pojď a zahrej ve vsi! Ti budou koukat na našeho Švandu.

ŠVANDA: Teď už ne, kamaráde. Já jdu do světa, jak jsem,s holýma rukama –

KALAFUNA: Švandičko, nedělej mi to!

ŠVANDA: Tak dlouho se krčí malý vrabec v hnízdě, až přece vyletí a potom hejchuchu! Celý svět je jeho, všude klove, všude zobe, všude se třepetá. Já se budu nynčko také třepetat. (Za scénou Dorotčino blížící se volání: Švando!) Tady, Dorotko! (Vzdychne.) Ale Dorotka?

KALAFUNA: Vidíš, příležitost dělá zloděje. Pamatuj, že bys tu nechal Dorotku!

ŠVANDA: Ale nic! Musí na mne věrně čekat. Já si budu také hledět jen tisíců. – Už jde, schovme se jí!

VÝSTUP 9.

Dorotka, předešlí.

DOROTKA: Švando, kde jsi? – Ne, já od Švandy neupustím – nevím sice proč … Ale nemohu! Mně se zdá, že by mi bez něho denní světlo scházelo – že bych bez něho ani dýchat nemohla.

ŠVANDA, KALAFUNA: Hups! udělal vtom vlk.

ŠVANDA: Ty o vlku …

DOROTKA: A vlk tady!

ŠVANDA: Dorotko, tak já se s tebou loučím.

DOROTKA: Kampak?

ŠVANDA: Už jináč není, Dorotko. Do světa.

DOROTKA: Propánaboha! Ale Švando. Co ti to vlezlo do hlavy?

ŠVANDA: Vyplač se, budeme plakat třeba dueto, ale pomoci ti nemohu. Takhle to tady už nevydržím.

DOROTKA: A já to nevydržím zas takhle.

ŠVANDA: Musíš, Dorotko.

DOROTKA: Mně pukne srdce!

KALAFUNA: Stáhněte si, milá Dorotko, hodně šněrovačku. Já myslím, že ho neudržíme.

ŠVANDA: Za tři neděle bude po všem. To jsem zase doma, v kapse budu mít tisíce a budeme strojit svatbu.

DOROTKA: A co když nic nevyděláš?

ŠVANDA: Trhat se o mne budou, to mi věř. Nynčko teprva vím, co umím!

DOROTKA: A co si já tady zatím počnu – na to se neptáš? Budu-li se trápit a soužit, na to nemyslíš? Kdybys měl jen polovičku lásky jako já, ani se odtud nehneš.

ŠVANDA: To bych tomu dal! To bych mohl za tebou chodit, až by na mně vyrostl mech – a ty bys celá zplesnivěla. Já mám lásky, že nevím kam s ní – a proto jdu do světa.

DOROTKA: Ach milý Kalafuno, pomyslete –

KALAFUNA (ve velkém rozčilení): Chce uletět, viďte, a snad ho, věřte mi to, nechte, pusťte ho, tady je pro něj svět malý.

DOROTKA: Jak to?

KALAFUNA: Já posud ani nevěděl, co v tom chlapci vězí! Čáry – učiněné čáry – svět se poblázní, až ho uslyší. Nemějte starosti, Dorotko. Za čtyři neděle ho tady máte s tisíci. Kdybych já na svoje skřipky uměl, co on na ten měch – prásknu do bot, jak mám ženu a několik capartů na krku.

ŠVANDA: Měj se tedy dobře, Dorotko!

DOROTKA: Ne – já tě nepustím!

KALAFUNA: No, no – dejte si po hubičce – zaplačte si – já vám k tomu třeba zahraju.

ŠVANDA: Za čtyři neděle jsem zase tady.

DOROTKA: Ale najisto! Snad bys mohl nějakou slevit.

ŠVANDA: No – vždyť uvidíme. Teď neplač; měj se dobře a chystej se zatím na katechismus! (Polibek, Švanda rychleodchází.)

DOROTKA: Švando! Počkej!

KALAFUNA (přistoupí k ní): Panenko, potěšte se!

DOROTKA: Ó, já nešťastná! (Vrhne se mu na prsa.)

VÝSTUP 10.

Kordula s dětmi. Kalafuna. Dorotka.

KORDULA: Kalafuno! (Spráskne ruce.)

FRANTÍK: I hlele! Tatínek!

KALAFUNA: Tu máš, čerte, karabáč! Teď bude stará vrčet.

KORDULA: A tohle se mi líbí! Místo aby si hleděl výdělku, slízá se tady za božího dne s osobou – já se zalknu!

KAČENKA: Maminka má trhání!

KALAFUNA: Panno Dorotko – vzpamatujte se!

DOROTKA: (ustoupí a v pláči usedne).

KORDULA: A vy, nešťastná osobo, kam jste dala stud před bohem a lidmi?

KALAFUNA: Stará!

KORDULA: Kam jste dala oči?

KALAFUNA: Stará!

KORDULA: Že se ostouzíte s takovým kostrounem!

KALAFUNA (se rozkřikne): Stará, teď toho mám dost! Já primárius – kápo – paní Kordulo! Já tohle dobré děvče těšil – protože je sirotek.

HONZÍK: Tatínek má kuráž.

KORDULA: Sirotek?

KALAFUNA: Ano, sirotek lásky! Právě jí upláchl ženich do světa.

KORDULA: Arci, proto si strhne holka hlavu! Za to by měla nebi děkovat!

KALAFUNA: Oh, jen se nedělej! Však ty jsi také jednou natahovala moldánky, když mě chtěla strakonická banda s sebou na cesty. Víš ještě?

KORDULA: To se ti něco zdálo! A k čemu ty daremné řeči? Pojď do hospody; lidé chtějí ještě tancovat.

KALAFUNA: I ať si tedy nějakou zavýskají. Já bych musil při tom hluku žíně rozedřít. – Potěšte se, Dorotko! Máte-li náturu jako moje Kordula, bude vám do večera zas dobře. (Odchází se svými.)

DOROTKA (sama): Dobře? – Ach, arci, vždyť musí být dobře – a kdybych celý den za ním hleděla, přece nic nevyhledím. (Zajde směrem, jímž odešel Švanda. – Den se kloní k večeru a krajina se pomalu naplňuje červánky. Hudba.)

VÝSTUP 11.

Rosava, později Lesana, Dorotka. Rosava se objeví v růžovém keři a volá směrem k vycházejícímu měsíci.

ROSAVA:

 
Ó hvězdo lesní, slyš mé volání,
snažnou prosbu, příslib pokání,
jenom teď se slituj nade mnou,
pomoz chlapci, vyslyš prosbu mou!
 

Objeví se Lesana, sedící na jelenu, ve skvostném, bílém rouchu a se zlatým věncem na hlavě. Lesní panny okolo ní.

LESANA:

 
Vyprosila jsi mu kouzlo hudby,
zas chceš zasahovat v kolo sudby?
Ale mluv! – Kdo pod korunou právem sedí,
rád si proseb svého lidu hledí.
 

ROSAVA:

 
Můj syn vypravil se v živé
kolotání světa,
a já nyní trnu, že v té divé
tísni bude po něm veta.
Nezná svět – a podle stavu já
nemohu mu býti pomocna
po všech končinách,
když mě nepropustíš přes svůj práh –
když mě neobdaříš
mocí duchů nespoutaných.
Dovol, ať ho mohu doprovázet,
ať mu dnem i nocí
stojím ku pomoci,
kdyby měl snad z cesty scházet.
Za to – až s ním – nocí, dnem –
cíle dostihnem,
vrátím se, a ty mi strhneš
hodiny co léta z mého věku,
odsoudíc mě mezi divé ženy.
Já se nehrozím té kruté změny;
v hloubi srdce věřím s jistotou,
štěstí mého syna
že mě smíří s každou pokutou.
 

LESANA:

 
Na mnoho se odvažuješ.
Ale měj si, več se uvazuješ,
až obejde luna dráhu svou.
Pak tě pustím z úzkých mezí
tvé hlídky polední.
Dlaním tvým na pomoc
svěřuji královskou čaromoc.
Buď synovou společnicí
jenom – zjevit se mu nesmíš.
Buď i jeho pomocnicí –
jenom – vášně jeho řídit nesmíš! (Zmizí.)