Staré pověsti české

Dal se zavésti k nejsložitější, ke čtvrté části. Ale vše bylo pro něj ve tmách, spousta kol a koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel, jak správně a dobře šly, jejich práce hlas.

I stál slepý a chorý, před časem sešedivělý mistr sklíčen u svého díla a naslouchal jeho zvuku a myslil fia radu a konšely, jak se mu odměnili slepotou, aby se mohli pochlubiti před světem, jak nedbali jeho muk, jeho bolestí a ted i jeho samého.

V tom zvonec se ozval. Venku na orloji kostlivec za něj zatahal, lermo zazvonil, hodinu již již prchající hlásil. Smrť volala. Stroj spustil a již apoštolové jdou.

Mistr Hanuš chvěl se na celém těle. Vztáhl pravici, držel ji okamžik nad strojem, pak do něho sáhl, jako by jasně viděl, kostnaté prsty chvilku tam pracovaly. A jak ruku vytáhl zpět, skříplo v kolách a všechen stroj jako by pomaten, pobouřen zahrčel, chrčel a hrčel, kolečka, kola jen lítala, vše drnčelo, cvakalo, syčelo, pištělo, a smrť zvonila. Pak na ráz vše stichlo. Zvonec umlkl, kola, páky a péra vše stálo, apoštolově neputovali na své cestě, figury všecky stuhly, kohout nezakokrhal.

Zděšený lid venku zmateně volal a křičel. Z radnice běželi ke stroji. Ten stál nehnuté, a na zemi ležel otec a mistr jeho, zsinalý, ve mdlobách. Jen ho pak domů donesli, a již vydechl duši.

A orloj stál a stál, a nebylo nikoho, kdo by spravil to skvělé, mistrovské dílo.

V. O Daliborovi z Kozojed

Léta letoucí bylo ticho a smutno na hradě sv. Václava. Okolí jeho zpustlo za veliké bouře husitských válek, kostel sv. Víta byl vybit a komnaty královské Karlem IV. nádherně zařízené scházely víc a více. Občas jen a ne na dlouho oživly, když sem král zdola, ze Starého města ze svého dvora zavítal.

Zavítal, chvíli pobyl, ale nezůstal. I mladý Ladislav Pohrobek i slavný jeho nástupce Jiří král, žehnané paměti, sídlili více dole v městě. Po Jiříkovi také první léta Vladislav II. Jagelovec. Ale za toho pak nastala veliká změna.

Po dvanácti letech svého panování změnil své sídlo. Uzdáloť se mu pojednou, že není dosti bezpečen ve svém dvoře Staroměstském, při němž dal vystavěti nákladnou, uměle a krásně vyzdobenou věž. I vrátil se do dávného sídla českých králů na Hradčany a dal tam vše, co spustlo, obnovit a znovu upravit. Beneš z Loun vystavěl velikou, podivu hodnou síň, a v tu dobu také modlitebnu pro krále v kostele sv. Víta na právo od velkého oltáře, vyzdobenou znamenitým dílem kamenickým. Král dal také holé stěny chrámové vyzdobiti koltrami, zvláště však ve Svatováclavské kapli, a péčí jeho a nákladem zastkvěly se komnaty v královském hradě zase nádherou čalounů i obrazů. V jedné z nich visely samé obrazy českých knížat a králů.

Ale nejen na výzdobě dal si král záležeti, nýbrž i na tom, aby hrad byl lépe opevněn. Tak stvrdili na jeho rozkaz hradební zdi, prohloubili příkopy, zvýšili náspy, kde toho třeba bylo, a na věži Mihulce udělali krov velmi vysoký a pokryli jej polévanými cihlami, nad nimiž se na makovici bělal a svítil postříbřený lev.

Nedlouho po tom dal král Vladislav stavětí novou, okrouhlou věž za domem nejvyššího purkrabí, blíže zadní brány. Vystavěli ji nad Jelením příkopem na ochranu hradby, ale také za obyt, za smutný obyt. Zřídili v ní trojí vězení nad sebou. Nejdolejší z nich bylo pod zemí, bez oken, bez světla, bez dveří. Vězeň chtěl do něho býti spouštěn po provaze derou či „špuntem“ v podlaze vězení prostředního.

Věž dostavěli, ale vězně do ní neměli, ani do nejhořejšího lehkého, ani do ostatních. A tak byla věž Prozatím bez jména, neboť toho se jí mělo dostati po vězni, jenž by první její práh překročil. Dlouho však beze jména nezůstala.

Tenkráte se dálo mnoho bezpráví zřejmého selskému lidu. Páni a vladykové utahovali jej novými, neslýchanými robotami. Leckde nemohli těch nátisků již snésti. Proto opouštěli vše, utíkali ze svých gruntů do lesů, do jiných končin a dávali se v zlodějství, loupežení a v jiná zločinstva. Jiní pak se proti svým pánům bouřili.

Tak se zdvihli sedláci proti Adamu Ploskovskému z Drahonic v Litoměřickém kraji, poněvadž byl na ně krutý a vymýšlel si na ně nespravedlivé roboty i různé a veliké útisky. Obořili se na jeho tvrz, stekli její valy, vypáčili bránu, a když se tu jejich krutý vladyka udatně bránil, zranili jej a zajali. Aby své hrdlo zachoval, byl jim po vůli, a na čest svou a víru a zápisem je ze své moci propustil a slíbil, že nepovede proti nim žádného nářku.

V sousedství vladyky Ploskovského žil tenkráte na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed, muž starobylého rodu, jehož předek s králem Janem u Kresčak hrdinsky bojoval*a také s ním tam zahynul. K tomu Daliborovi přihrnuli se osvobození sedláci Adama Ploskovského a radostně oznamovali,, že mají Ploskovskou tvrz ve své moci, a žádali, aby se jí Dalibor ujal, oni pak že se mu rádi poddají a již poddávají jako své vrchnosti, že tak činí o své vůli a rádi, poněvadž vědí, že jim bude Dalibor pánem milostivým.

Znaliť a měli z toho zkušenost, že byl Dalibor z Kozojed ke svým poddaným vždy hodný a milosrdný, ano že se ujal nejednoho ubožáka z jiného panství a že mu svou přímluvou i jinak pomohl.

Vladyka Dalibor jich neoslyšel; přijal, co mu nabízeli, když uslyšel, že mají na vše zápis bývalého svého pána. Ale ten, jakmile vyvázl a se pozdravil, domáhal se svého zboží. Úsilně se dovolával pomoci vlády, a zemští hejtmane, majíce Daliborovo jednání za pych, Ploskovských pak sedláků za vzpouru, sebrali brannou moc Litoměřického kraje, branný lid veškeré šlechty těch končin a litoměřických měšťanů.

Veliký ten houf udeřil na zbouřené sedláky; mnoho jich pobili, schytali a krutě ztrestali a také Dalibora, jejich spolčence, zajali. Tak se dostál mladý zastance utiskovaného lidu do pout. V poutech ho zavezli do Prahy a uvrhli do prostředního vězení v nové, kulaté věži za domem purkrabským nad Jelením příkopem.

Dalibor první jako vězeň překročil její práh a tak nazvána jest po něm Daliborkou. Na hradě i po celé Praze mnoho se mluvilo o mladém zemanu i proto, že byl prvním vězněm v té nové věži i pro příčinu, pro kterou se tam dostal. Zpupní páni byli rádi á přáli mu to, lid ho však litoval.

Jemu tam bylo teskno a smutno. V klenutém žaláři tlustých zdí a malých okének bylo teď jeho panství. Doma se své tvrze hledíval do širého, krásného kraje; teď viděl sotva pruh oblohy a pod věží kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Listí tam již měnilo barvy do zlata, do ruda, teskný podzim nastával.

Ticho ve věži a ticho kolem. Ptáci umlkli, jen vítr hvízdal a zmítal křovím a stromy. Listí padalo, mlhy ulehaly na hluboký příkop, halily ho ráno i za časných soumraků, deště přes tu chvíli šuměly a šlehaly do holých křovin a korun. Krátký den byl ve vězení dlouhý, a dlouhé noci jako nekonečné. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana.

I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti, Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se krátila, čas rychleji plynul, a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější.

Již stávali žalářník i strážní pacholci za jeho dveřmi a poslouchali. Již nejeden z hradských pánů a ouředníků přišel poslechnout, jak se naučil Kozojedský zeman v žaláři hráti. Již se o tom v městě povídalo, již přicházeli nahoru se přesvědčit: nejprve zvědaví, pak nevěřící Tomášové. Denně jich přicházelo víc a více, až pak začasté valný houf stál a čekal u zadní brány hradské, na obou cestách, mezi nimiž se táhla svahem dolu vinice sv. Václava.

To bylo již na jaře, kdy vál měkký vítr polední, kdy vrchové stromů a větve pukaly a kvetly, kdy Petřín a všechny výšiny kolem se zelenaly i Jelení příkop, jenž všechen zvučel šveholem sladkého zvuku. Ale nad ptačí přehudání bylo krásnější, když se ozval z kulaté věže houslí líbezný hlas.

Všichni žasli a zatrnuli, jakmile se zachvěly měkké ty a sladké, žalné zvuky z pustého, trudného žaláře.

Tím více dojímaly. Stesk a touha v nich zněly a zas už se měnily, vyznívaly v známé nápěvy pobožných písní. Pokora, doufání a prosba smutného srdce z nich vanuly. Jindy zas zvonily světským hlaholem, ohlasy milostných písní a válečných zpěvů.

Nejednou zahrál Dalibor starou tu notu o králi Janu, o mladém Klimberku a Plichtovi ze Žerotína, o Bavoru Strakonickém, o všech těch českých pánech a zemanech, kteří zhynuli se svým králem u Kresčak jako praděd uvězněného hudce.

Dojati naslouchali Pražané u věže. A když jednou shlédli, že s okénka žaláře se spouští na provazci hrubý, plátěný pytlík, chutě a rádi dávali, co kdo u sebe měl, groše i drobné peníze. Každý myslil, že zeman se svého tráví. Nyní viděli, že mu již zle, že přišla na něj nouze. Urozený muž sám po městě žebrati nechtěl a do vězení daru nedostal. Neměl již nit, nežli své housle.

Ale kdykoliv po té zahrál, kdykoli plátěnou mošnu s vězení spustil, pokaždé mu ji plnili ti, kdož dole poslouchali, penězi, dary, aby neměl hlad a nouzi. Také nejedna milosrdná měšťanka, nejeden soused mu polepšili: podušku pod hlavu mu poslali, ložní šaty a jídlo i nejednu konvici pití. Za to hrával zástupu, když se u věže sešel odpoledne i v podvečerní čas. S utajeným dechem naslouchali a když se pak rozházeli, byl mezi nimi jeden hlas, že tak jako ten zeman, nehraje nikdo v celičké Praze. Nevole, nouze pučila Dalibora housti. Za dne lidem hrál, sobě začasté v noci.

Když královský hrad utichl, ztemněl, když jak báječný, šedomodravý stín čněl k nočnímu nebi, když v bělavém zásvitu měsíce umlklo houští a stromy v Jelením příkopě, zaléhaly z temna kulaté věže líbezné zvuky Daliborových houslí. Slzy byly v těch zvucích, touha po volnosti i výkřiky hněvu. Úlevu daly, ale ne svobodu. Pán Bůh byl vysoko, král daleko, a páni soucitu neměli.

Dlouhý čas nechali zemana z Kozojed v žaláři, až posléze na plném soudu uznali za právo a tak o něm rozkázali: Že Dalibor statek nepravě vzatý k sobě přijal a v tom statku byl; že jest vtom nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu. Pro takový svůj zlý účinek ať hrdlo ztratí.

Tak jemu oznámili a nic nedbali, jak se hájil, aby povážili, kdo začal, kdo první páchal zřejmé bezpráví a tím lid pobouřil, a že on, Dalibor, se jen lidu zastal. Než to právě u nich vina a hřích. A tak na rozsudku zůstali; den však a chvíli popravy ztajili. Tu noc před ní ozval se hlas Daliborových houslí naposled. Z hlubiny pustého žaláře chvěl se a zněl do tiché noci, poslední útěcha, poslední světlo v temnotách trudu, a zmíral nad Jelením příkopem v měsíčném světle. Když Pražané nazejtří zase přišli k nové věži, neshlédli plátěné mošny na mříži Daliborova žaláře. A věž byla tichá, němá. Když se ptali, stůně-li Dalibor, nebo co mu je, oznámil žalářník, že již mu dobře, neboť že ráno byl na předhradí popraven.

„Ale nežli z vězeni vykročil,“ povídal jeho strážce, „sňal se zdi housle, díval se na ně, loučil se s nimi. Pak šel statečně na místo. A tu poklekl a schýlil kadeřavou hlavu na špalek. Skonal mužsky, věřte, jako pravý křesťan.“

Nejedny oči se zarosily, když žalářník to vypravoval. Smutně se Pražané vraceli a ohlíželi se po tiché Daliborce.

A věž za domem purkrabským u zadní brány hradské slově tak po dnešní den a zachovává památku nešťastného zemana a slavného hudce.

VI. Ze Židovského města

Židovské město bývalo částí Starého města. Přiléhalo k němu, splývalo s ním v jedno a přece bylo odloučeno. Šestero bran je oddělovalo; brány ty musily býti v pašijový týden ve dne v noci zavřeny. Za těmi branami bylo všecko jinačí; stavení jiná, chudší, nevzhlednější, za dávných dob více od dřeva nežli od kamene, s divnými přístavky, pavlačemi, výstupky, s černými zašlými dvorky; ulice jinačí, úzké a krátké, křivolaké, špinavé a nedlážděné. A všude jen židé, lidé jiných obyčejů a zvyků, jiného života rodinného. I krojem se různili. Nejnápadnější byly na něm žlutý roh, v nějž vybíhal židovský klobouk, a žluté nebo rudé kolo soukenné, jež musili na plášti nositi.

Žili v ponížení a jen ve svém Židovském městě. Ale o tom věřili, a víra ta šla od pokolení do pokolení, že je starší nežli sama hrdá Praha, že jejich otcové tu měli osadu dříve nežli Libuše založila Pražský hrad. A také si s pýchou povídali, že stará-nová jejich synagoga, u jejíchž dveří na stupni přísahali ve při s křesťany na svatý rodal, je staršího původu nežli kostel sv. Víta a nežli všechny kostely Pražské.

Každý hleděl s úctou na staré, pochmurné stavení úzkých oken, vysokých štítů, cihlové střechy věkem již zahnědlé a zašlé, stojící o samotě, jako obr nad bludištěm úzkých uliček, zasmušilý pamětník dávných věků a bouří.

Židé o ní věřili, že je, vyjma modlitebnu ve Vormsu, nejstarší synagogou, že v jejích základech je kamení ze zbořeného chrámu Jerusalemského, že ji andělé sami před věky přinesli ze zaslíbené země sem na toto místo. Tenkráte prý andělé starším pražského židovstva zjevili a nařídili, aby synagoga po vždy zůstala tak, jak ji přinesli, by se na ní nikdy nic neměnilo.

Když po čase o to se přece pokoušeli a něco začali přestavovati, nikdy nedokončili svého díla a nikdy neunikli trestu. Bud se při práci schromli, nebo sešli náhlou smrtí.

Než také jinak si vypravovali o jejím původu a založení. Prvotně prý měli synagogu jen dřevěnou. Když pak už nestačila, rozhodli se starší, že vystaví novou, větší, od kamene, a to na místě, kde tenkráte se vypínal nevelký pahorek. Když jej rozkopávali a rozváželi, uhodili pojednou na zdivo, na celé zdi z mohutných kvádrů. Čím dále kopali, tím jistěji poznávali, že ty zdi jsou z nějaké pradávné synagogy. A když posléze nalezli také závitek pergamenu, popsaného hebrejským písmem, tu již nepochybovali ani dost málo.

Tenkráte právě meškali v Praze dva Jerusalemští židé, a ti poradili pražským souvěrcům, aby synagogu stavěli dle vzoru Jerusalemského, aby udělali okna vně širší, dovnitř celou tloušťkou zdi se úžící, aby svatyně sama byla hloub, tak aby se do ní po schodech dolů stoupalo, neboť že psáno jest: „Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine!“ A tak se stalo. Synagoga zbudována tím způsobem, prý stavitelem Lipenským, a stála a stojí vždy stejná, nezměněná. Pokolení přecházela za pokolením, modlila se tu a žalmy zpívala.

Než i nevěřící do ní přicházeli, ale násilně, a zneuctili místo židům posvátné. Dvakráte zhaslo ner tamid, a stánek boží, Aron hakodeš, zastřený drahocennou, krumplovanou oponou „poroches“, pobořen rozzuřeným lidem křesťanským.

Po prvé za krále Jana, jenž dal v synagoze kopati po skrytých pokladech židovských a jemuž tu vyhrabali jeho lidé za dva tisíce hřiven zlata i stříbra. Za téhož krále i krev tu tekla, pak za jeho vnuka Václava IV. Tenkráte, bylo o Velikonocích, otřásala se všecka prostora pod klenutím na dvou osmihranných sloupech spočívajícím, žalostným, zoufalým křikem a úpěním vražděných židů. Krev jejich vysoko zastříkala stěny staré synagogy a zkropila tam hebrejské, posvátné průpovědi.

S hrůzou a dlouho vzpomínali v Židovském městě na strašlivé Velikonoce, a v den smíření pak po všecky časy říkána v synagoze selicha, žalozpěv o hrůzách oněch dnů. Složil jej rabbi Abigdor Karo, sám památník onoho pronásledování.

A staré synagoze zůstala památka na ony dny. Nevyjasnilyť se od těch dob její stěny. Nikdo jich nečistil, aniž natřel, a tak temněly víc a více, až zčernaly. Rabbi nedovolil, aby se jich kdo dotekl, neboť lpěla na nich zaschlá krev věřících; vrstevníci i potomci měli ji v úctě jako krev mučedlníků.

Stará synagoga přečkala i pozdější bouře a nebezpečenství. Když před třemi sty lety zachvátil ohromný požár Židovské město, kdy všecko vzplálo a hořelo, stála stará synagoga netknutá nad živým, ohnivým jezerem. Plameny hubily a trávily všecko kol a kolem, odevšad se valily sloupy a mračna černého, čpavého dýmu. Jen na modlitebnu nesletěla ani jiskřička, a také ani cihla se střechy nespadla.

Na temný její štít usedly dvě bílé holubice a tu také zůstaly. Ani sálavý žár, ani dusivý dým jich odtud nevypudil. Vydržely tu tak dlouho, až pominulo všecko nebezpečenství. Pak se pojednou vznesly na bělostných perutích a zmizely v oblacích.

* * *

Před časy, je tomu více nežli tři sta let, vracel se jednou na podzim primas Židovského města, Rabbi Jizchak, do Prahy. Jel z nějakého venkovského města, kdež byl za svým řízením. Musil také kus lesem. Poněvadž se tu nevyznal a kočí také ne, zajeli na křižovatce na nepravou cestu a zbloudili. Poznali to dosti záhy, ale na pravou se nemohli a nemohli dostati.

Bylo již za soumraku, a v pustém lese rostla tma valem v ní zanikla všeliká stezka i cesta. Ale vtom se před nimi kmitlo modravé světlo, dál, mezi stromy— Jen je shlédli a již stáli. Koně sami se zastavili. Byli nepokojní, stříhali ušima, frkali, pak se začali vzpínati, to jak to světlo před nimi rostlo v radou zář, v celou záplavu.

I na kočího padl strach. Jen primas nepozbyl mysli, kočímu poručil, aby zavázal koním oči, aby tu počkal, on že se půjde přesvědčit. I šel mezi kmeny přímo k té záři, až stanul na neveliké pasece a tu spatřil divoucí věc: velikou, velikánskou hromadu zlatých a stříbrných peněz. Dva pídimužíci, oba šedých brad, brali z té vysoké kupy zlata a stříbra a plnili jím měšce.

Oba byli do té práce tak zabráni, že si primasa ani nevšimli. Ten se na ně chvilku díval, pak se optal, komu ty váčky naplňují. Jen to řekl, a již se jeden z těch trpaslíků na něj zaškaredil a zlostně řekl:

„Tobě ne!“

A byl ten tam. A na ráz také zmizelo zlato, zmizelo stříbro na hromadě i všecky ty měšce již plné. Jen několik pohozených zlaťáků se blyštělo na zemi. Druhý pídimužík však zůstal, a toho se zvědavý žid opět ptal, komu plnili ty váčky.

„Tobě ne!“

„A tak, prosím, komu?“

„Jednomu z tvého lidu,“ odvětil trpaslík a dodal: „Ale neměl jsi se ptáti. Přerušila tím naše dílo a tím jsi mu ublížil.“

„Kdo je ten šťastný člověk? Prosím tě, nemohl bys mně povědět?“

„Nesmím.“

„Když ne jméno, tak alespoň jak vypadá, nějaké znamení – „ „Nesmím nic!“

„Tak prosím jenom tu maličkost, kdy, jako kterého času ten poklad dostane.“

„Až se vdá tvá dcera.“ Primas se zarazil, ale již opět na novo naléhal: „Dcera? Má dcera?! A co by mé dceři bylo do toho?“

„Ani bys nepomyslil.“

„Takový poklad! Šadaj! A já nic! Tak dovol alespoň, abych si tu ty zlaté se země sebral.“

„Dáti nesmím nic,“ odepřel pídimužík přísně. „Ale chceš-li, vyměň si je —“

Tak se stalo. Primas položil tři dukáty a kleknuv sbíral tři zlaťáky trpaslíkovy různo ležící. Jak po té povstal, neviděl nic. Zář shasla, pídimužík zmizel, kolem tma pustého lesa, jímž hučel studený, noční vítr. Rabbi Jizchak se rychle otočil a pospíchal odtud. Kočímu nepověděl, co viděl, cosi mu namluvil, a pobízel ho, aby jeli. Koně se již nebáli a divná věc, šli jistě, a za nedlouho se kolem vyjasnilo. Vyjeliť z černého lesa a byli na pravé cestě. Pak už jeli pořád volnou krajinou, a jeli celou noc, až za jitřního šera dojeli ke bráně Židovského města.

Rabbi Jizchak přivezl si z cesty velikou starost. Kdo ie ten přešťastný člověk, jenž podědí takové nesmírné bohatství, a co mínil ten trpaslík tím, co pověděl o jeho dceři. Přemýšlel, ty tři dukáty z lesa prohlížel, bádal, ale nadarmo. Palčivá zvědavost nepřestala ho mučiti. Konečně mu připadlo, že snad nějakým zjevením, nějakým znamením by se mohl dopátrati jistoty. I zabalil trpaslíkovy zlaťáky do papíru, každý zvlášť, a jeden z nich hodil s okna na ulici.

Sám zůstal na číhané, aby zvěděl, kdo ten peníz sebéře. Dost lidí chodilo ulicí kolem primasova domu, vzhůru, dolů, ale žádný se po papírku ani neohlédl. Už byl den na sklonku, již chtěl primas poslati pro peníz, v tom přiběhl jakýsi klučina otrhaný a dost umouněný, okamžik se plaše ohlížel, pak náhle —skok – přímo k dukátu a již s ním uháněl.

Primasa zamrzelo, že by takový smolík a otrhánek měl nabyti toho pokladu. Než utěšil se, že to přece není žádná jistota. Nazejtří pak hodil druhý zlaťák v papírku na ulici a zase čekal a číhal. A zase po celý den lidé kolem chodili, papírku si nevšimli, zase na večer přiběhl týž klučina, sebral peníz a odběhl. A tak i třetího dne s třetím dukátem.

To již nebylo náhodou, samo sebou. To bylo určité znamení. Primasa hrubě netěšilo, než viděl v tom vyšší řízem. Jen to chtěl ještě věděti, jaký ten chlapec je. Proto poručil, aby bylo po všem Židovském městě vyhlášeno, že on, primas, ztratil tři dukáty, aby mu je ten, kdož by je nalezl, poctivě navrátil. Mešores to sotva ohlásil, a již přiběhl k primasovi ten chudý hoch. Nesl dukáty, ale jen dva; prosil za odpuštění, ten třetí že dal matce do obchodu a matka že ho zase pořádně odvede, jen co si něco vydělá; že by byl všechny tři ihned vrátil, ale nevěděl komu. A pak že jich tak podivně nabyl, že měl po tři noci živý sen, aby šel k primasovu domu, že tam najde v papírku dukát.

Rabbi Jizchak užasl a již nepochyboval, že ten chudý chlapec, Mordechai se jmenoval, syn chudého žida Saluma Maizla, je ten vyvolený dědic. Pochválil ho za jeho poctivost, dal mu ostatní dva dukáty a vyzval ho, aby u něho zůstal, že ho bude šatit, že ho dá učiti jako svého syna. Mladý Mordechai se zaradoval, ale hned děkoval, že nemůže, matka že je celý den v krámě, a otec že je slepý.

„Je sám a nemá nikoho, kdo by ho vodil ze synagogy. Chodí tam třikrát denně,“ doložil chlapec. „Zaplatím mu vůdce,“ nabízel primas. „Cizí ho nikdy tak neobslouží, jako vlastní.“ A mladý Mordechai nezůstal. Za nějaký den došel primas k jeho rodičům a nabídl jim, aby svého syna k němu alespoň posílali, každý den na několik hodin, že jim ho dá vychovati do obchodu, aby měl lepší živobytí nežli oni.

„Chlapec váš se mi líbí,“ pravil, „je hodný a zůstane-li tak, dal bych mu i svou dceru za manželku.“

Šalum a jeho manželka potěšení již návštěvou bohatého primasa ustrnuli, a v radostném pohnutí nechtěli ani svému sluchu věřiti. Vděčně přijali primasovo nabídnutí a svatosvatě slíbili, že prozatím nikomu nic nepovědí, jak si toho Jizchak přál.

Tak se dostal patnáctiletý Mordechai Maižl do domu primasova. Denně však vodil svého otce do synagogy a také své matce pomáhal jak mohl. V učení a v obchodě prospíval znamenitě, a když mu bylo dvacet let, oženil ho Rabbi Jizchak se svou dcerou, která si mladého Maizla upřímně zamilovala.

Sotva že minulo sedm dní po svatbě, dal primas zapřáhnout a vyjel z Prahy. Mladého zetě vzal s sebou a zavezl ho do onoho lesa, kde před šesti lety měl tak podivné vidění. Maizlovi však neřekl, proč tam jede, že pro vaky zlata a stříbra. V lese prodleli po celou noc, až do úsvitu. Nic však nespatřili, ani záře, ani trpaslíků.

Rabbi Jizchak vracel se nespokojen do Prahy. Ne však bez naděje. Nadál se, že po druhé budou šťastnější. Ale nebyli. Ani po třetí, když zajeli do toho lesa. Po čase znovu se tam primas vydal i se svým zetěm, jemuž však do té chvíle nic nezjevil. Ale ani tentokráte nepochodil. Již nabyl primas přesvědčení, že vše, co tenkráte viděl, bylo pekelné mámení, že ho ďábel ošidil, aby provdal dceru za takového chudáka. To primasa hnětlo velice.

A pak už nemohl své mrzutosti ani utajiti. Zeť, kterého jindy tolik vynášel, se mu nelíbil, a již mu to starý žid dával na jevo. Jednal s ním čím dále tím chladněji, pak až příkře. Mladý Maizl to těžce nesl; posléze se odhodlal, že odejde z domu primasova, kdež byl patrně na obtíž. Mladá jeho žena mu nebránila, a tak se vystěhovali.

Mordechai Maizl převzal matčin obchod železem a zvelebil ho záhy tak, že byl jedním z nejpřednějších v Židovském městě, ano v celé Praze. Mladý kupec se přičinil a Pán Bůh dal požehnání. Mordechai Maiz stal se záhy zámožným; nezpyšněl však a nezatvrdli se ve svém srdci. Na chudé pamatoval vždy, rozdával hojné almužny a dary, a ujímal se nevinně schudlých a zadlužených, jež z vězení vykupoval. I stalo se, že jednou v létě, bylo přede žněmi, přišel k němu do krámu nějaký sedlák, kterého neznal. Sedlák si vybral náčiní z brusu nové, kosy a srpy, ale dodal hned, že teď přede žněmi nemá peněz, aby Maizl byl tak hodný a zboží to mu uvěřil. A Maizl, jemuž se zdál sedlák v pravdě poctivý, dal mu ty vybrané věci na dluh. Sedlák tím potěšen, pravil:

„Nu, věru, jsi hodný člověk, že mně neznámému věříš. A víš-li co, mám doma starou, železnou truhlu, tuze těžkou. Nemohu jí otevřít, dost jsem se namáhal. A nepotřebuju jí. Tu ti přivezu a dám na dluh.“ Třetího dne přijel s truhlou. Byla skutečně velmi těžká a vážila tolik, že sedlák jejím železem nejenom svůj dluh zaplatil, ale ještě něco na hotovosti dostal.

Pozdě na večer chtěl Maizl železnou truhlu otevřití. Ale jen dláto založil, jen kladivem uhodil, a víko samo odskočilo a se vymrštilo. A pod víkem! Maizl žasl, trnul, jako oslněn hleděl na spoustu zlata a střída, jehož byla železná truhla plná. Mladý kupec se tradoval, než ihned se vzpamatovav, spustil víko, truhlu zavřel, a žádnému nic neřekl, ani své ženě. Čekal den, týden, měsíc, že sedlák se rozpomene a že přijde pro svůj poklad. Ale měsíce míjely a nikdo nešel, nikdo se nehlásil. Maizl sedláka neznal, ani neoděl, odkud je. Když pak minul rok, počal Maizl pokladu užívati jako svého.

První, co učinil, bylo, že došel k vrchnímu rabínu a odevzdal mu velkou částku peněz, aby za ně vystavěna byla nová synagoga. Vyhradil si však, aby se nikdo nedověděl, že on ty peníze na stavbu věnoval. Než když stavba byla dokonána a nová modlitebna vysvěcována, prohlásil rabín“ veřejně přede všemi v nové synagoze, kdo ji vystavěl, a ukázal na Mordechaia Maizla, stojícího skromně v koutku.

Všichni se k němu hrnuli, blahořečili mu a blahopřáli. První ze všech byl Rabbi Jizchak, jeho tchán. Ten se nyní s ním usmířil, a když se mu zeť svěřil, jak bylo se sedlákem, jak s jeho železnou truhlou, řekl mu primas na jisto:

„Sedláka nečekej! Toť byl jistě jeden z těch trpaslíků.“ A teprve nyní vyjevil svému zeti, co se mu před lety stalo v tom lese a proč tam po svatbách i později jezdili.

„Kdo by se nadál, že se to takhle vyplní,“ zvolal Rabbi Jizchak. „Takhle, tak podivně! Ale bud Sadaj pochválen na věky věků!“

Mordechai Maizl zůstal boháčem až do smrti. Nebyl však lakomcem, nýbrž přál stále svým souvěrcům a mnoho dobrého jim prokázal.

Synagoga, již svým nákladem vystavěl, slově po dnes po něm. Kromě ní zbudoval v Židovském městě radnici, lázně pro ženské, chudobinec a sirotčinec židovský, a že křivolaté, blátivé a špinavé uličky a ulice Židovského města byly vydlážděny, jest také jeho dílo. Také hřbitov rozšířil a vždy a všude na chudé pamatoval. Tak činil až do své smrti, kterouž sešel r. 1601.

* * *

Za panování Rudolfa II. žil v Židovském městě Pražském Rabbi Jehuda Löw ben Bezalel, muž vysoce učený a zkušený. Byl vysoké postavy a proto mu říkali „veliký rabbi“. Vyznal se znamenitě nejen v talmudu a kabbale, ale také v mathematice a hvězdářství. Nejedno tajemství přírody, jiným skryté, bylo mu povědomo a dovedl leccos divného, tak že lidé žasli nad jeho kouzelnou mocí.

Pověsť o něm šla široko daleko a pronikla také nahoru do hradu sv. Václava, ke dvoru Rudolfa krále. Jeho dvorský hvězdář Tycho de Brahe vážil si učeného Jehudy Lówa; sám panovník seznal ho podivným způsobem.

Kdysi jel z Hradčan na Staré město v komorním voze v průvodu jízdných dvořanů. Bylo to zrovna, když vydal rozkaz, aby všichni židé se vystěhovali z Prahy. Rabbi Löw šel tenkráte ke dvoru prosit za souvěrce; ale nepořídil, neboť ho ke králi ani nepustili. Nyní na něj čekal a to zrovna prostřed kamenného mostu, neboť měl bezpečnou zprávu, že tudy pojede.

Když lidé shlédli na mostě královský, nádherný povoz se čtyřmi koňmi v krásném, leskle kovaném řemení a skvělý průvod na koních, volali na rabína, aby se klidil z cesty. Než Löw stál, jako by neslyšel, zrovna v cestě královskému kočáru.

Tu se již lidé na učeného muže osopovali a již po něm házeli. Kameni a bláto po něm metali a kvítí na něj padalo, na jeho plášť, hlavu a k nohám jeho.

V tom dojížděl královský povoz. Rabín se však ani na krok nehnul z jeho dráhy. A koně ho nezajeli, nýbrž sami se před ním zastavili, ač jich kočí ne-zarazil.

Tu teprve se hnul rabbi a kráčel s obnaženou hlavou, růžemi a jiným kvítím k vozu, kdež pokleknuv prosil krále o milost pro své souvěrce. Král jeho zjevem a tím, co se tu stalo, překvapen, poručil mu, aby přišel na hrad. To byla veliká milost.

Druhé pak dosáhl v královském sídle, kdež s prosbou dobře pochodil.

Židé nemusili do vyhnanství a jejich rabbi Löw byl od té doby nejednou pozván na hrad ke králi, jemuž mnohou chvíli ukrátil svým kouzelnickým uměním. Jednou si přál král Rudolf, aby mu Rabbi Bezalel ukázal arciotce Abrahama, Isaka, Jakuba a syny Jakubovy. Rabbi váhal, posléze však slíbil, že vyplní přání svého panovníka, jen o to že prosí, aby se nikdo ani neusmál, až se objeví.posvátné postavy patriarchů.

Král a dvořané shromáždění v odlehlé síni slíbili a dychtivě hleděli do hlubokého výklenku u okna, kdež v šeru stál vážný, veliký Rabbi. Ale již zmizel jako by v mlze, a z šedého mračna vynořila se vysoká postava starce v nadlidské velikosti, v řasném rouše, samojediná, jasně osvětlená. Zjevila se, velebně se nesla před očima všech, až náhle zanikla, jakoby zhasla v šedém mraku. To byla podoba Abrahamova. Za ním zjevil se Isak, pak Jakub a synové jeho, Juda, Ruben, Simeon, Izachar a ostatní, zjevovali se jeden po druhém, a král a dvořané tiše a vážně hleděli na předky židovského národa. Až tu z mraku se vynořil také Jakubův syn Naftalín, muž ryšavý a pihovatý, jenž rychle kol klusal, jako by nechtěl zmeškati, jako by ostatní honil. A tu se král smíchu neubránil. Ale jak se král zasmál, zmizel i mrak a všecko vidění, a již hlučely prostornou síní výkřiky úžasu i hrůzy.

Dvořané vyskakovali ze svých sedadel a všichni hleděli a ukazovali vzhůru k malovanému stropu.

Pohnul se, patrně se ssedal, klesal víc a více. Vysoký sál byl nižší a nižší. Dvořané na smrt bledí chtěli ke dveřím, ale nemohli z místa. Byli jako přimražení. Všichni křičeli na Bezalela, i král na něj volal, ať zastaví strop.

I vystoupil rabbi z výklenku, vztáhl své ruce a říkal cosi. Nežli doříkal, klenba se zarazila a již se pak nebila. Král již o další zjevení nedbal. Chvátal ven a za ním všichni dvořané.

Strop se však do své výše nevrátil. Kam se až snížil tam zůstal. Král pak už nikdy do té síně nevkročil, navřeli její dveře a tak zavřenou zůstala napořád.

Rabbi Löw ben Bezalel neupadl v nemilost pro tuto příhodu. Ano stalo se, že i sám král Rudolf ho navštívil v jeho domě. Takové cti se Židovskému městu ještě nedostalo. Ale rabbi Löw byl za ni také vděčen a z vděčnosti způsobil svému králi a pánu nemalé překvapení.