Yalnız Litres-də oxuyun

Kitab fayl olaraq yüklənə bilməz, yalnız mobil tətbiq və ya onlayn olaraq veb saytımızda oxuna bilər.

Kitabı oxu: «Utrpení knížete Sternenhocha»

Şrift:

I.

Po prvé uzřel jsem Helgu na jistém plese; mně bylo 33, jí 17 let. První můj dojem byl, že je to děvče přímo ošklivé. Vyčouhlá postava, tenká, že jsi se jí lekl; tvář hanebně bledá, skoro bílá, prahubená; židovský nos, všechny tahy, ač jinak ne nejhorší, tak nějak zvadlé, ospalé, uspávající; vypadala jako mrtvola, mechanismem nějakým pohybovaná, – a stejně jako tvář, byly i její pohyby strašně líné a chcípavé. Oči měla pořád sklopené jako pětileté nejstydlivější děvčátko. Ještě nejlepší na ní byly mohutné, jako saze černé vlasy… Bylo mně direktně špatně, když jsem se ponejprv pohledem o ni otřel; a když mi hrabě M., diletující v malířství, řekl: „Ta slečna má nanejvýš interesantní, klasicky krásnou tvář,“ – nemohl jsem se zdržet chechtotu. Vůbec nevím, jak to, že všichni tihle výtvarníci a lidé „vybroušeného vkusu‘* žádný vkus nemají, – patrně si jej brousili tak dlouho, až z něho nic nezbylo; co se mně líbí, jim se zrovna nelíbí, a co se mně nelíbí, jim jako naschvál se líbí. Tak třeba já nevyměnil bych tvář žádné buclaté Berlíňačky za hlavy všech řeckých kamenných bohyň, a skoro každý voják od infanterie je pro mne hezčí, než takový nosatý, podivný Schiller a Goethe, o jejichž kráse a ušlechtilosti se tolik žvaní.

Ale přes to, věříte? musil jsem se pořád a pořád po ní dívat… A když jednou, tančíc těsně vedle mne, pozdvihla náhodou zraky, na mě při tom ani nehledíc, jako by do mne vpálila plný elektrický náboj…

A od toho dne musil jsem na ni dost myslit. Celé měsíce. Konečně jsem zapomínal, – tu spatřil jsem ji poznovu; zase na šlechtickém plese.

Rozbouřilo mne to přepodivně; slyšel jsem bušení svého srdce. Dlouho jsem byl jako na trní – až konečně jsem ji požádal o tanec. Omlouval jsem se v duchu: „Je to ode mne, předního šlechtice Germanie, majitele 500 milionů marek, prvního rádce a miláčka Vilémova, akt velkomyslnosti, noblesy a vznešené courtoisie, nabídnouti tanec potomkyni rodu, před stoletími slavného, nyní obskurního, zchudlého, téměř žebráckého,“ jak jsem se právě informoval; „skoro nikdo s ní netančí, každý můj čin pochválí – a ona – jak bude šťastna!“

Ale neprojevila nižádné radosti. Jako stroj povstala, jako prkenná tančila. Zcela nezvykle zmaten, mluvil jsem málo a hloupě. Nevím, co to bylo, co mně narkoticky vnikalo do rukou z toho kostnatého těla. Po celou dobu tance očí nepozdvihla a jen dvě, tři slova vypravila šedivým, skoro chraptivým hlasem. Když se tanec skončil, stiskl jsem ji pevněji a pronesl jakýsi, tak trochu přioplzlý vtip. Zlehka mne odstrčila, povznesla oči. A teď nebyly již přikryty hořejšími víčky – otevřely se náhle neuvěřitelně, až byly jako kočičí – právě tak zelené, právě tak divé, dravé, strašidelné. Rty, dříve líně na sobě se válející nebo i pootevřené, těsně se semkly, ostrými se staly jako břitva, nos se zúžil, chřípí silně vystouplo a divoce se zavlnilo… Netrvalo to déle než mihnutí blesku; pak beze slova zas odešla – v mrtvolu opět proměněná fúrie – ke své staré, dost nuzně vypadající gardedámě. Myslím, že jsem byl v tuto chvíli stejně bled jako ona. Jaké to jen pocity mnou prochvívaly?… Nebylo to mystické tušení hrůzné budoucnosti?… Pravím: neviděl jsem nikdy dříve tváře aspoň přibližně tak strašné a strašidelné, a nikdy bych nebyl uvěřil, že by se mohla vznítit, jako blesk z temného mraku, tvář tak mrtvolně mdlá, jakou jsem rovněž ni dříve ni později neuzřel.

Bylo rozhodnuto. Týden poté šel jsem k jejímu otci požádat o její ruku – – –

Proč jsem to učinil? Nevím; co jediné vím, je to, že z rozumu to nebylo.

Nemiloval jsem ji, je-li totiž láska něčím pěkným a sladkým. Jistě však, bylo-li v mých pocitech něco z tohoto citu, můj odpor k ní byl desetkrát silnější. A jisto je, že jsem tucet žen miloval více, aniž mne napadlo, jiti s některou před oltář. A přece mne k ní cosi přitahovalo, cosi temného, prapodivného, ďábelského… Ano, ďábel v tom byl, a nikdo jiný! Omámil mne tak, že chvílemi se mně zdála komicky bájným drahokamem, jehož majitel bude se moci považovat za šťastného; že dokonce, k neuvěření! její štíhlost a bledost mně tu a tam připadaly až dráždivými! Velká je moc ďábla…

A pak – jsem velmi náchylný k excentričnostem. Myšlenka, že ji, chudou jako kostelní myš, ale haluz staroslavného rodu, z čistá jasna, bez bližší známosti, učiním svou chotí, lichotila mé marnivosti. Jakou sensaci to všude způsobí! Budu připadat lidem jako blesk – a nezištný, velkomyslný, ideální. A co asi tomu řekne Jeho Veličenstvo! A jakou radost učiním jejímu ubohému otci! A jí samé! Zvěděl jsem již dříve, že se má u tatínka velmi špatně; bude jistě ve mně vzývat svého spasitele. – Mohl jsem se prasnadno oženit s dívkou nesmírně bohatou; ale potřebuje mých 500 milionů rozmnožení? Vzít si dceru amerického miliardáře, jenž přišel ke svým penězům obchodováním s bagouny? Nepochybuji, že bych dostal i princeznu z královského rodu, spanilou, všemi přednostmi zdobenou; vždyť, nehledě k mému rodu a bohatství, mohu o sobě směle říci, že jsem krasavec, přes některé své vady, na př. že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že jsem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu též šilhavý a značně pajdavý; ale i slunce má skvrny.

Šel jsem tedy k jejímu otci, k 601etému pensionovanému nadporučíkovi; výš to nedotáhl a již před dávnou dobou byl dán do výslužby; ne proto, že by mu byla chyběla statečnost, inteligence, horlivost: ale nebylo vůbec člověka, s nímž by se byl dovedl snést. Byl svým podivínstvím a divoustvím ve svém okolí přímo slavný, ó, jak jsem se těšil na dojem, jejž naň báječná nabídka udělá! Přes to mi srdce bušilo rozčilením, když jsem klepal na jeho dveře.

Bydlili ve dvou maličkých podkrovních světničkách. Helga nebyla doma; oddychl jsem si, neboť v tu chvíli jsem před ní cítil, nevím proč, hrozný strach. Starý ležel na podlaze, pod hlavou nějakou škatuli; bos, v košili; kouřil dýmku a plival na stěny. Chvíli mne nechal stát, neodpovídaje na můj pozdrav a na mne nehledě; pak se náhle vymrštil tak prudce, že jsem s výkřikem utíkal ke dveřím, mysle, že mne chce uškrtit… Však i obličej jeho byl schopen nahnat strach: tak podivný, divoký a přece nějak klukovský, potrhlý a přece čímsi imponující. Oči, černé jako uhly, žhnuly jako uhel řeřavý. Připomenuly mně oči dcery, když je posledně pozdvihla, ale jinak nebyla mezi ní a jím podoba žádná.

Představil j sem se mu. Uchopil mne za ramena, zahleděl se mně drahnou dobu do očí, pak mnou beze slova smýkl na židli.Byl jsem polekán, ale ne uražen: vykládal jsem si tuto prudkost a hrubost jako projev nesmírné radosti z tak vznešené návštěvy. A hned, bez úvodu, jak jsem si byl umínil, řekl jsem, sebrav odvahu: „Dovoluju si, pane, požádat vás o ruku slečny Helgy.“

Ale co to jen bylo? Sotva jsem slova ta vyřkl, zatemnilo se mně v očích a v duši, bylo mně, jako bych byl překročil práh brány pekelné, nad níž stojí psáno: „Vy, kteří vstupujete, zanechte veškeré naděje… “

Minutu mlčel, a ani sval se mu v tváři nepohnul. Pak zavrčel:

„Jsi-li opravdu Sternenhoch, je děvka tvá; nejsi-li, poletíš ze dveří! Legitimuj se! “

Teď teprve cítil jsem se uraženým a jižjiž jsem vstával, abych bud‘ odešel nebo vlepil hrubiánovi facku. Ale to první jsem neučinil, cítě, jak by mne takové minutové námluvy učinily všude bezmezné směšným; a druhé proto, že jsem se blázna trochu bál. Hodil jsem na stůl svou navštívenku.

„Hm,“ zabručel, ,,není to sice správná legitimace, ale ze dveří zatím nepoletíš. Tak ty tedy jsi ten hlavní rádce Willyho a jeho milostnice? Nu – vypadáš podle toho. není pochybnosti, lépe se legitimuješ svou tváří než tím papírem. Tak kdy bude veselka?“

„To záleží na obapolné dohodě,“ vykoktal jsem, nevěda vůbec, co si mám myslit.

„Čím dříve budu mít s krku to strašidlo, tím líp.“

„Fuj!“ nabyl jsem konečně energie, „takto mluví otec o své vlastní krvi?“

Starý se rozchechtal – plácl mne na obě ramena, že jsem se div se židle nesvalil.

„Protože jsi takový hňup, že se chceš stát jejím chotěm a mým zetěm, chci se před tebou trochu rozpovídat. Za svou vlastní krev považovat shnilého netvora? Čert ví, jaký pařez nebo želví samec nebo bahenní duch mou starou oskákal.“

„Fuj, fuj, fuj!“

„Ta byla také takové vyčouhlé, bílé, němé strašidlo. Celé noci chodila po pokojích sem tam –ťap, ťap, ťap… Ještě dnes, 10 roků po svém zdechnutí, přicházívá o půlnoci k mé posteli a šeptá: „Miluj Helgu, dávej pozor na ni, nevíš, co máš.“ Ale já na ni upřeně hledím, vypálím proti ní pistoli, a ona se rozplyne jako pára. Přál jsem si mít jak se patří syna, pravého muže, nebo aspoň, z nouze Franta dobrý, hodně jiskrnou holku; a tu máš! jediný zmetek, kterým mne čarodějnice obšťastnila, je jako naschvál největší shnilák, jakého jsem dosud viděl! Může tohle být má dcera, má?… No – dokud byla malá, byla jiná – byla divoká, že to i pro mne bylo někdy moc. Ale nikdy jsem ji proto netrestal, chválil jsem ji za to, třeba mne k vůli ní volali vícekrát k úřadům. Teprve, když jí bylo 10 let, nasekal jsem jí jednou, pořádně, ale ne tak z trestu, jako proto, že jsem dostal na to chuť. A od toho dne se úplně změnila. Všechna její bujnost a veselost pryč! Přestala mluvit a skoro i jíst, věšela hlavu – smuteční vrba, chcípala, a čím dál tím víc. Myslím, že mne dříve měla ráda a že, zklamavši se ve mně, zklamala se jaksi v celém světě; nevídáno, k vůli takové hlouposti! Nesáhl jsem pak na ni celá léta, doufaje, že to přejde – ale ne! bylo to stále horší. Tak jsem si pomyslil: to, co tě do toho přivedlo, snad tě z toho, jak u bláznů nebo u němých bývá, zase vyvede! – a řezal jsem ji od té doby den co den. Marno vše, vadla stále víc, snad jí měkl a měkne mozek. Z ničeho si nic nedělá, všechno je jí vuřt, jakoby to byla nějaká ztracená, zatracená duše, která na tento svět nepatří. Jen jednou se snad, chvála pánu bohu, trochu vzpamatovala: spatřil jsem ji v noci, jak se s nožem v ruce krade k mému loži; když viděla, že mám otevřené oči a klidně na ni hledím, obrátila se zas a jakoby nic odešla do vedlejší místnosti. Vyskočím, běžím za ní – ona leží a spí. Druhý den jsem se od ní nic nedověděl; a tak nevím dodnes, chtěla-li mne opravdu zamordovat či byla-li v náměsíčním stavu, či byl-li to můj přízrak, nebo pouhý sen… – Tak je to, mé knížátko pitomé. Chceš ji ještě pořád?“

„Především mně netykej!“ zahřměl jsem strašně, a z pouhého vzdoru, ač to, co jsem slyšel, plnilo mne děsem a kolísáním, zvolal jsem: „A chci! Jistě je to výtečná bytost, když někdo takový jako vy shledává ji špatnou, vy ukrutníku, který jste ji nelidským trýzněním do stavu tohoto přivedl! Styďte se!“

„Jaká rekovnost v takovém holouběti! Ale ty budeš pravý mužík pro ni. Haha! Jen pozor, pozor – kdoví, co se z ní ještě nevyklube; snad mytický drak, nebo putující mrtvola – možná, že to bude interesantní… Tak, abych už měl od tebe pokoj, běž hned ke knězi, běž, běž!“

A vystrčil mne ze dveří. A já – stydím se dodnes – otázal jsem se dosti pokorně:

„Ale jak si mám vysvětlit, že, ač toužíte po tom, abyste byl dcery zbaven, jednáte s jejím nápadníkem tak, že mám sto chutí nechat všeho jen proto, abych se vyhnul štěstí míti tak příjemného tchána?“

„Jak? Tak, že nic na světě, ani stálé koukání na tu mrchu, nedovede mne přimět k tomu, abych s hadrem, lumpem, hadrlumpem nejednal, jak se sluší a patří!“

Teď jsem se však doopravdy rozlítil. „Chlape!“ zařval jsem s nečekanou odvahou, „tak mluvíš s prvním mužem říše? Však počkej! Hned zítra bude ti pense odňata, budeš zavřen, v kriminále policajty řezán, až budeš černý! A na ruku vaší dcery už nereflektuju!“

A řítil jsem se ven, temně, ale bouřlivě šťasten, že je celá ta bláznivá věc pochována. Ale sotva jsem se octl na schodech, rozběhl se za mnou a strašnou silou mne vtáhl nazpět. Poděšen, obávaje se nejhoršího, neodporoval jsem ani tomu zřejmému šílenci. Ale byl jako vyměněn a zakvílel:

„Ó Vaše Jasnosti, neračte se horšit, měl jsem od doby, co jste ke mně ráčil vstoupit, nervový záchvat, ducha zatemňující. Tisíc ďáblů!“ zařval a udeřil se pěstí přes ústa – ale hned zas kvílel dále: „Ctím Vaši Jasnost nanejvýš, výsost ducha ozařuje vaši tvář – fuj! Jsem neskonale šťasten, že jste mně, žebrákovi, červovi, nehodnému na vás pohlédnout, učinil tak úžasnou nabídku! Promiňte milostivě!“

„No, no, no,“ hekal jsem, polo uchlácholen, polo se boje, že by má nesmiřitelnost mohla přivodit výbuch šílenství.

„Že trváte na své nabídce, že ano?“ škemral se sepjatýma rukama.

„No, no – – pročpak by nebude to ovšem záviset na vašem chování – “

„Ó, to bude teď stále bezvadné! Jsem šťasten, Jasnosti! “

„Ale což nemiluje-li mne Helga?“ řekl jsem, jen abych něco řekl, snaže se vykroutit ruce z kleští jeho pěstí, jimiž mne opět uchopil.

„Tak bude milovat jiné, buď bez starosti ale co jsem to zase řekl, já nešťastník, zas ten záchvat… Která žena by vás nemilovala?“

„Ale což když přece jen nebude souhlasit?“

„Tak ji mé důtky naučí rozumu.“

„Fuj! Myslíte, že bych chtěl ženu, která by si mne vzala z přinucení?“

„Rozumí se! Ale ona vás jistě již miluje, jakpak by ne! Důtek nebude třeba, slibuji to! Račte nám, Jasnosti, zachovat svou přízeň – vždyť to bude pro mr – – pro ni náramné štěstí! Její blbost se v nejvyšších kruzích ztratí, mezi vámi hňupy bude se možná vyjímat dokonce dobře – ale, pardon, pardon!“

„Dosti!“ řekl jsem rychle. „Promluvte s ní a oznamte mně písemně její odpověď! Adieu!“

Doprovázely mne jeho nejhlubší poklony. Sotva zavřel za sebou dveře, zaznělo hřmotné odplivnutí. První okamžiky jsem byl v chaotickém stavu, ale hned poté povstalo ve mně nejpevnější rozhodnutí, že celé věci nechám. To mne zalilo slastí, ač současně jsem hořel hanbou nad celým svým husarským, bláznivým kouskem. Ale příšerný osud chtěl, abych na ulici, několik kroků od domu, potkal Helgu a aby na mne pohlédla očima široce rozevřenýma, ohromnýma, strašnýma, nepopsatelnýma. Leknutí i tajemná hrůza div mne nepovalily; mráz mnou chvěl, zatemnil se mně zrak, ani jsem ji nepozdravil…

Toto setkání rozhodlo. Ďábelská tenata stáhla se nade mnou neroztržitelně. Nebylo už odporu. Dnem a nocí strašily mne satanské oči; cítil jsem, že by mne uvrhly v šílení, kdybych jim nevzal jejich moc tím, že je nazvu svými. Kolísal jsem sice ještě týden, ale bylo mi jasné, jak je to směšné, bezmocné.

Odpověděl jsem na dopis starochův, velmi pokorný, došlý mne hned následující den po mé návštěvě, a oznamující, že Helga bez výhrady souhlasí – odpověděl jsem

Za měsíc byla mou chotí.

Jako obětní jehně šla k oltáři; docela tak asi jako loutka, s kterou si hrají děvčátka, počínala si ve svatební noci a já, já jako idiot… nechci, nemohu, nesmím to líčit – –

Příštího jitra, když jsem se rozpomněl, měl jsem chuť vzít si život, z hanby, že jsem to udělal… „Snad se změní teď, když je ženou, jak to obyčejně u žen bývá,“ řekl jsem si; ale naopak stávala se teď, možno-li, ještě malátnější, mrtvolnější, hnusnější… Netázána, vůbec nepromluvila, otázána, odpovídala, ale jen tu a tam, jednoslabičně. Želva se nešoupá pomaleji; pohled její nikdo neviděl. Služebnictvu ovšem neporoučela; jako hadrářka chodila oblečena. Zábav se účastnila jen pak, poručil-li jsem jí to; ale v tom případě poslouchala lépe než každé hodiny. Avšak ta representace!… „Sternenhošíčku,“ řekl mně Willy, „ty napodobíš knížete Stavrogina, který, aby budil furore, pojal za ženu slabomyslnou a hrbatou, jak jsem se dočet‘ v jednom blbém románě od Dostojevského.“

„Ochlastíčku,“ pravil mně korunní princ, „nevzal sis za ženu ten dřevěný ženský automat, tu –jak se jmenuje – je m’en fiche, z Hoffmannových povídek?“ Ale jeden známý básník, kterého Willy přijal kdysi v audienci a v zápětí vyexpedoval ven kopanci do řitě, pravil mi nadšeně: „Lidé zaměňují příliš často spánek a bdění, božské odpočívání a lenost, pomalu se ploužícího tygra a prase. Ona spí, spí, spí! A probuzení bude strašné, zvláště pro vás, pane kníže.“

A měl pravdu, básnický rošťák.

Již naše první svatební noc měla následky… – podotýkám, že spíš bych byl zemřel, i odporem i strachem i čímsi neznámým… než abych po druhé – –

V době jejího pokročilého těhotenství jsem na ní pozoroval značné duševní změny… Oči se již neklopily, ale hleděly stále ztrnule vpřed, v tajemné neznámo. Chůze se stávala rychlejší a rychlejší, hlas úsečnější a kovovější. Kdežto dříve prostála celé dny jako socha u okna, nebo je proležela jako její ctihodný papá na podlaze, prochodila je teď v přírodě; byly noci, které ztrávila sama v lesích. Nepřetržitě čtla. Ba několikrát, div divů! se i zasmála; vícekrát mne sama oslovila a hovořila chvíli, jak hovoří normální lidé – –

Stav ten stával se po jejím šestinedělí – porodilať mně šťastně čilého, mně podobného chlapečka – kvapem mohutnějším, nápadnějším. Poroučela teď hojně služebnictvu, a to takovým způsobem, že se jí vše poníženě podřizovalo. Stále teď něco psala. Zlověstně žhnuly chvílemi její oči, ale vládnoucí nálada byla hluboce zamyšlená, melancholická. A já počínal k ní, vlastně teprve teď, pociťovat jakousi teplou náklonnost a touhu… Jednou jsem se odhodlal ulehnout do jejího lože, dříve ještě, než do své ložnice vstoupila. Neuleknuta, necitelná hleděla na mne delší dobu – a pak odešla do psince, kde ztrávila na slámě celou noc. Chvěl jsem se záhadným tušením, že co nevidět dojde k něčemu hroznému. – A došlo! Ale výbuch byl děsnější nade všecko, co mně má fantasie malovala.

Seděl jsem nad kolébkou svého nebohého synáčka. Helga ležela opodál na pohovce a psala. Já hladil svému červíčkovi sporé bílé vlásky a takto hovořil:

„Můj drobečku zlatý, ty jsi můj, můj, viď? Nu řekni! Kývni aspoň hlavičkou!“ A sám jsem mu jí kývl. „Tak to vidíš! ale jakpak by taky ne! Jsi mně přece docela podoben a mamince nic. Nemáš jako ona velikánské oči jako misky, ale takové malinké, důvěrné, jako já. Máš světlounké, řiďounké vlásky, jako já jsem měl, a jako já malinký, kulaťounký nosík jako višničku –“

Ozvalo se zasyčení, děsivé… uleknut jsem se ohlédl, není-li v pokoji zmije… Helga psala klidně dál, oči nepozvedajíc… A já, ač mi něco pravilo, že bych měl ihned odejít, pokračoval jsem, bohužel, z jistého bezmyšlenkovitého vzdoru…

„Hellmutku můj, co koukáš tak na maminku? Jako by ses jí bál… Neboj se, ona ti nic neudělá, a kdyby tě chtěla bacat, tatínek tě nedá – vždyť jsi celý, celičký já –“

Zazněl strašný, ale tlumený zvuk, jako když zařve v cirku, bezděky, při pohledu na rozžhavenou tyč pardál. A v zápětí zmizela hlavička dítěte pod poduškou. Ta se vlnila – – Nevěda, co to znamená, rozhlédnu se a vidím, jak Helga – tvář Medusy – drží robě za kotník, hlavou dolů. A hned poté vylétlo malinké tílko nad příšernou matku – pocítil jsem hroznou ránu a pozbyl vědomí.

Nabyv ho, vidím svou ženu, jak sedí na zemi jako Turek a kouří viržinko. Mezi ní a mnou leželo nehybně nahé tělíčko s roztříštěnou lebkou. Cítím něco lepkavého ve svých vlasech a na líci, sáhnu – krev a mozek! Delší dobu jsem nechápal, co se stalo, jsa dosud zpitomělý úderem do lebky. A tu promluvila klidným, strašným, zcela jiným hlasem než kdykoli dříve: „Tajemné moci omámily od dětství mou duši, vůli mou spoutaly. Jen tak mohlo se stát, že jsem se spojila s tebou, mně odpornějším než kdokoli jiný. Setřásla jsem je vítězně, stojím zde zcela nová a silná a strašná; běda každému, kdo se mně postaví v cestu! Poskvrnil jsi mne pro vždy – ne souloží, ale tím, žes mne donutil nosit devět měsíců v sobě tvůj hnus, že stal se mnou a já jím – zešílela bych!… Musil zhynout! Pamatuj si: chůva nechala padnout na jeho hlavu velké zlaté těžítko; budeš-li mluvit jinak, prohlásím – svědků není – že tys jej zavraždil! – Ode dneška nebude mezi námi vyměněno slovo, nejnutnější styk odbude se písemně, jen ne tvým rukopisem, který mně působí zvracení!“ A odkvapila.

Budu nejstručnější. Uposlechl jsem jejího diktátu. Chůvě byl, na osobní zakročení císařovo, zvýšen trest ze 4 roků na 8. Helga se ujala nejdříve řízení mého majetku, a musí se říci, že dobře. Vše se před ní třáslo. Dvakrát jsem se odvážil oslovit ji, a po každé dala mně odpovědí, navléknuvši dříve rukavičku, facku, že jsem se zatočil. Nejhorší bylo, že se mně čím dále tím více líbila. Neboť změnila se i svým zevnějškem neuvěřitelně, zrůžověla, zplněla – stala se nejčarovnější ženou na světě. Dokud bývala ke všemu ochotná, nevšímal jsem si jí; a teprve teď jsem po ní prahnul, když se mně stala nedosažitelnou. Ve své žízni po ní připadl jsem na nešťastnou myšlenku. „Kdysi zkrotla následkem zbití od svého otce; snad učiní ji teď podobná procedura poddajnou; nepřál bych si sice, aby upadla po druhé do stavu své dřívější apathie, – ale kdyby se to stalo tak rozumně, na polovici, bylo by to to nejlepší. “ A navštívil jsem, po prvé ode dne sňatku, svého roztomilého tchána. Byl hned ochoten. Lituji teď, že jsem mu nevylíčil dosti živými barvami, jak ohromná změna se stala s jeho dcerou… Byl jsem plachým svědkem strašlivé scény, která se následujícího dne odehrála. Staroch, uzřev dceru, místo pozdravu ji udeřil důtkami přes ramena – a vnejbližším okamžiku projela mu dýka hrdlem. – Po dlouhém zápasu se smrtí se uzdravil a přisahal pomstu. Zakrátko poté přivlekla se Helga v noci, bílá jako křída, po čtyřech z lesa. Měla prostřelenou hruď. Ale otec byl příštího dne nalezen v lese mrtev s prostřelenou lebkou. Helga se uzdravila. Jistý pytlák skončil pod rukou katovou.

Od té doby přestala se zabývat hospodářskými záležitostmi a soustředila se na věci jiné, o nichž se ani nechci zmiňovat… Zakrátko náhle odcestovala a vrátila se teprve za dva roky. Kde všude byla a co tropila, o tom nevím skoro nic určitého. Zjezdila prý všechny díly světa a, jako by jí země byla malá, pokoušela se, praví Fama, o výlet na dno oceánu, do. vnitra země kráterem sopky, ba i potrhle na Venuši. Vyprávělo se, že byla náčelnicí brigandských tlup a že vraždila jako lékař. Věřím tomu, neboť vím, že po návratu do Německa vzala si dobrých šest vražd na svědomí. A co vše mimo to tropila! Na př. založila tajný spolek nejkrásnějších žen a jinochů, kde pěstován sadismus, flagelantismus, masochismus, lesbismus, fantastické masturbace, sodomie, styk s různými kovovými, hýbajícími se netvory, strašidelnými voskovými figurínami, ba prý i se skutečnými strašidly atd., atd. Ale obvyklým způsobem s muži nikdy nesouložila, opovrhujíc jimi příliš; manželskou věrnost neporušila – a to jediné způsobilo, že jsem ji za její bezbožné hanebnosti neztrestal. Konečně, když bylo jejího řádění přespříliš, byla nucena, na osobní zakročení císařovo, opustit jeho říši. „Inklinace,“ pravil mně, „tvé paní jsou pochopitelné a nanejvýš chvályhodné – ale ty víš, Hellmutku – ta bezbožná socialistická čeládka bez vlasti mohla by být drzá a učinit z toho affairku – máme skandálků už beztoho dost…; víš – ať madame odpluje na čas do Kamerunu! Dám jí vlastnoruční doporučení na guvernéra, aby jí tam poskytl černého materiálu k mučení ak jiným zábavám, kolik si bude přát!“… – Ale černoši ji nedráždili, – považovala je za poloopice, a zvířatům tato zvrhlá žena nikdy neubližovala; naopak, stalo se vícekrát, že, vidouc člověka trýznícího zvíře, bez okolku jej zastřelila.

Když se, již za půl roku, z Afriky vrátila, přivezla s sebou pěkné nadělení: lva, tygra, černého pardála a jaguára, vesměs nádherné, obrovské exempláře.

Největší část ohromného parku – aspoň jeden čtvereční kilometr v rozloze, upotřebila k tomu, aby jim udělala zoologickou zahradu. Krmila je, aby měli rozkoš z lovu, živými ovcemi, kozami, koni, býky; ba i hrochy a nosorožce jim koupila. Bývala to někdy pěkná podívaná. Celé dny trávívala teď v jejich rozkošné společnosti, vždy beze zbraně, obyčejně docela nahá. Ale jak ji měli všichni rádi, to si nikdo nepředstaví. Už, když ji viděli z dálky blížit se, přiletěli ke mřížím a řvali, že všechna okna v zámku drnčela. A když k nim vešla – ty nesmírné, pitvorné skoky kolem ní, nad ní! Hledě na to zvenčí, ač jsem se třásl, pukal jsem někdy smíchy. Objímali ji, lehali před ní na záda jako pes, hubičkovali ji a lízali – a ze samé radosti hned zas mezi sebou, řevem se smějíce, rvali se a vůbec tak bláznivě si počínali, jako by měli rozum. A ona jim v bláznění pranic nezadala. Chodila po čtyřech, snažila se, chudinka, napodobit jejich řevy a skoky, prala se s nimi, jezdila po jejich hřbetech, lezla před nimi na stromy a seskakovala s nich, a oni ji chytali do svých tlap – divím se, že jí jedno žebro zůstalo celé; líbala jejich čenichy, lízala jejich – neřeknu ani co, nechala si masochistně celé tělo olizovat jejich ostnatými jazyky, až byla jedna krev. A mimo to. Těšila se, že může mít potomky; že k vůli jejímu vrtochu udělá příroda pokorné výjimku ze svých zákonů. A jaké řeči k nim vedla! Tak něžně jako matka k svému kojenci. Celohodinné přednášky jim pořádala, o filosofii, o Bohu, o pojmu Já… A oni se po celou tu dobu ani nehnuli, pekelné oči upřeny stále na ni, – žádný profesor filosofie nemohl by si přát vděčnější auditorium. – Ale nejčastěji jim zpívala melancholické písně a – plakala, stydíc se za to – a zakrývala a osušovala tvář hřívou lva a licousy tygra.

Neboť – byla změněna! Zmizela její divokost, a mimo svá alotria s bestiemi netropila už extravagancí. Stále křečovitě zamyšlena, čmárala jen a hrála špatně na klavír. Celé dny běhala zběsile sem tam komnatami a, jako by ji někdo rdousil, proskučela celé noci. A smutnější se stávala, skleslejší a špatnější. Bledla zas a hubla… „Že se mně opět promění v mrtvou loutku!“ zajásal jsem v duchu. „Pak bude zase má!.. ó, dej bože, aby zase zblbla!“– neboť tajemná touha po jejím mase mne zžírala stále víc – a jak by také ne? Neměl jsem po zákonu na ně právo? Cožpak nebylo mé? K čemu máme zákony? K čemu církevní svatosti a svátosti? Zuřivostí mne plnilo, že se nesmím dotknout svého nesporného majetku; nerozlítilo by každého, kdyby nesměl vejít do bytu, který si poctivě najal a zaplatil? Taková žebrácká! Ale – běda! Ona má vlastně všechno mé, a já svého nic! K čemu je mně mé nesmírné bohatství, když stačí jeden její smrtící pohled – a všechno je její?..

Přestala zas mluvit, skoro nejedla. Celé hodiny si pohrávala s revolverem. „Oh, co s tím celým životem dělat?“ slyšel jsem ji při tom jednou sténat. „Strašlivé tmy – tmy všude…; jest někde světlo?… Ach není! vždyť tma je světlo a světlo tma. A vše jest jen propast šílení… Ó – ty má Duše. – „Bože, říkají lidé, pomoz mně!“ Ale jak můžeš pomoci mi ty, rozdrásaná?… Ale což nemám – – Vůli?… Ale ta je bezvolnější, rozdrásanější než každý můj zvířecí pud… Nic, nic není do ní – hadru kus!… Oh proč? proč?…Ach, vím! Protože jsem žena, jen žena!…“

Tak blábolila tenkrát – a vadla a vadla.. „Teď je pravá doba!“ řekl jsem si konečně a v návalu hrdinství ovinul jí jednou ruce kol šíje. V zápětí nato jsem přišel o poslední dva přední zuby. Ale ona vadla dál a vadla.

A tu – bylo jí 23 let, a zářný srpen žhnul – udála se s ní opět přepodivná změna.

Náhle se teď stále smála, poskakovala i tančila, veselé písničky si pobrukovala; do zrcadla se často dívala, na sebe se usmívala – a hned zas třeba do pláče se dala – ale ten nebyl nijak tragický. Množství nádherných oděvů, nejjemnějšího prádla si objednala z Berlína: dříve na sebe nic nedbala, často chodila oblečena přímo jako hadrnice, – věříc, že nemá zapotřebí svou krásu krásným oblekem zvyšovat. A stala se ke každému skutečně vlídnou, ba přátelskou; a co je nejúžasnější, i mne několikrát oslovila, zalichotila mně, ovšem sotva bez ironie. Povzbuzen pravil jsem jednou: „Helgo, viď, že se konečně v tobě probouzí láska ke mně? “ „Ó ty dřeváku pitomý! “ rozesmála se – zavýskla jako blázen a odhopkovala.

Zdá se mně, že měla pravdu: snad by mne nebylo napadlo, co je prostou příčinou toho všeho, kdyby mne o tom nebyla poučila pouhá náhoda. –

Bydleli jsme právě v mém hradě Rattentemplu, v pohoří Harzském. V ohromné černé budově, v jedné z nejstarších, nejmohutnějších památek středověkých v Německu.

12. srpna dlel jsem v mocné, hradní věži, zabývaje se tam holuby. Ve 2 odpoledne vidím Helgu, vycházející na obvyklou procházku, z níž se vracívala teprve v noci. Měla svůdný, světle azurový oblek. Hrál jsem si s ptáky ještě asi půl hodiny, pak náhodou spatřím v dálce modrou tečku. „Jistě ona, “ děl jsem si, a bylo mi jaksi divno, že ji ještě teď vidím.

A náhle, vzpomněv si, že je ve věži dosti silný dalekohled, zatoužil jsem spatřit ji, třeba vzdálenou, tak jako by byla přede mnou. Za chvíli pak rozeznával jsem již určitě její tygří, teď zas už zrůžovělý profil. Hnala se tak rychle kupředu, jako by pronásledovala zajíce. I její blažený úsměv jsem postřehl. Za chvilku počala stoupat na pahorek…

Jižjiž jsem odtrhoval tvář od skla tu vidím mužskou postavu, na pahorek s jiné strany vystupující. Prolétla mnou, nevím proč, temná a nějak příšerná myšlenka: „Osudná věc: proč jsem neodvrátil oko od teleskopu jen o vteřinu dříve?“

Helga dostoupila temene a zmizela náhle, jakoby se byla propadla. Za minutu poté vynořil se na něm i muž. Helga se opět objevila, rozepjala náruč a padla mu v objetí.

Věc tato působila na mne tak mocně, jak by sotva kdo očekával. Líčil jsem jen velmi málo všechna utrpení, která mně manželství dosud působilo; přes to asi každý čtenář řekne, že po všem předchozím nebyla by se mne měla, logicky vzato, tato událost skoro ani tknout. Ale city jsou irracionální, šílené; a nevěra manželky je pro muže vždy strašnou, nejpotupnější věcí. To, že Helga svou věrnost v objetí jiného muže dosud neporušila, bylo jedinou mou útěchou ve všem trápení s ní; a teď tento jediný světlý bod zhasl. Celý svět se na mne zašklebil jako noc. Všechny děsné stránky mého spojení s tím ďáblem vyvstaly přede mnou jako strašidla, všechny bezútěšné vzpomínky slétaly se na mne jako roje pekelných sršňů.. Hrozná bolest a ještě hroznější vztek nedaly mně zamhouřit oka po celou noc. Jakou touhou jsem planul uškrtit, rozsekat, na prach rozdrtit toho ženského netvora. Přisahal jsem jí nejstrašnější pomstu…

Následujícího dne hned zrána odebral jsem se na onen pahorek. Uprostřed nevelkého temene byla malá, zváleným trávníkem porostlá kotlina. V ní plno útržků papírů, krajek, zbytků jídla, doutníků, lahví, prázdných i plných, a j. Poblíže ležely dvě nakupeniny balvanů, většinou tenkých, takže má síla stačila odklopit je. V hromadě menší našel jsem na příklad bělostné, měkké, drzé polštářky, metly, důtky a vzácnější sadistní instrumenty. Když jsem odvalil několik balvanů hromady větší, vidím mezi nimi dutinu, dostatečně velkou, aby pojala mou nevelikou osobu. Vykotlav ji loveckým tesákem ještě více, ulehl jsem do ní a přikryl se, po dlouhé námaze, opět odklopenými balvany. S radostí vidím, že jsem dobře skryt. Sotva by byl někdo postřehl, že tam leží člověk; a byl-li by viděl kousek mého šatu, nebyl by mu jistě věnoval pozornosti: barvu kamenů nebylo rozeznat od mého obleku. Já však viděl skulinou výborně do kotlinky. Naplněn zvláštní zuřivou spokojeností vrátil jsem se domů.

A ukázala kamsi…

Trhán stál tu chvilku zřejmě nerozhodnut. Pak střetly se opět zraky jeho s mými, posměšný blesk jimi kmitl. Zasmál se a ulehl.

Zhasl poslední světlý bod na obloze, nejčernější noc zaplavila mou duši. –

Nechápu, jak jsem přežil následující chvíle. Na Štěstí netrvaly dlouho. Kdyby byli ti dva vyvrhelové jen o sekundu později zmizeli, bylo by se stalo něco děsného.

Zcela nahá, zavěšena do syčáka, triumfálně poskakujíc a tančíc a zpívajíc, tak odcházela do kraje.

Míra nepravostí tvých, cizoložnice, skvrno země, je naplněna. Ten „prašivý pes“ ti ukáže! A ty, rošťáku mizerný, nebudeš se dlouho těšit jejímu nečistému, slizkému, hnusnému tělu! Jen mé nekonečné laskavosti a velkomyslnosti máte co děkovat, že jsem na vás, vztyčiv se jako děsný anděl pomsty z úkrytu svého, nevykonal ihned nejstrašlivější soud! Ale tím hroznější bude! Vy prasata! ty lotře usmrkaný! ty kurvo prolezlá, – ty – – , ty – – –

II.

21. srpna 1912.

Dne 19. srpna Helga vskutku zmizela –. Nevím kam – – –

25. srpna.

Předevčírem stalo se něco hrozného. Navštívil mne v hradě ten její – – – Ale nemohu, nemohu se s tím svěřit papíru . . . ; snad později . . .

16. října.

Ó jaké dva děsné měsíce mám za sebou! Zázrak, že jsem nezešílel; ale jednou nohou jsem v šílenství už stál. Nepopsatelná hrůza – soucit – lí – –

ale nesmím psát, papír je zrádný ničema, už tato slova – –

Bohudíky nastala úleva; den ode dne se můj stav lepší, počínám zapomínat – ó Pane, stůj při mně i dál!

24. října.

Léčení pokračuje, poslední dva dny jsem byl zdráv a vesel skoro jako před rokem. Je vyhráno.

27. října.

Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem – Ji!… Bylo to Včera na dvorním plese. Unaven tancem, hudbou, hemžením lidí ubíral jsem se, abych se rozptýlil, o půlnoci ze sálu řadou pokojů, dál a dále od něho se táhnoucích. Třináct je jich. Znáte divný pocit, který se člověka zmocňuje, vzdaluje-li se takto od oslnivě zářícího, tisíci hlasů šumícího, hudbou bouřícího sálu, stále více a více? Příšerně slábnou zvuky, méně a méně lidí zříte kolem sebe v komnatách, ustavičně menších a menších, záhadná pustota roste a roste, konečně je hudba již sotva slyšitelná, a zdá se vám, že jste zapadli do strašidelného světa, do komnat čarodějových, hemžících se neviditelnými duchy…

Desátý pokoj byl už docela prázdný. Dveře do jedenáctého byly zavřeny. Stiskl jsem kliku, otevřely se, – zazněly dva zděšené výkřiky, – a co jsem spatřil? Na pohovce seděl admirál von M., maje dámský klobouk na plešaté lebce, a choval na klíně Jeho Excelenci pana ministra války, pohrávajícího si s krajkovým dámským kapesníkem. Vymrštili se, bílí jako papír, a nohy se jim chvěly tak, že klesali na kolena. „Ach, ach, ach!“ zaskučel konečně admirál, „jaké štěstí, že jste to jenom vy, Jasnosti! A přisahal bych, že jsem dveře zamkl na klíč!“

„Boží milost „byla s námi!“ zajektal zuby ministr a bleskurychle zamkl dveře na klíč. „Pojďte laskavě do kroužku, mon prince!“ zval mne admirál; „tres faciunt collegium“. Já, v zamyšlení svém nevěnuje jim ani pozornosti, učinil jsem jen pyšné, odmítavé gesto a šel dále. „Náš kníže dumá a badá“, slyšel jsem za sebou uctivý pološept, – vědíť, chlapi, co u císaře znamenám; „je velký myslitel, druhý Kant…“ Vstoupil jsem do pokoje dvanáctého, prázdného. Stanuv u okna, zahledím se do příšerné hvězdné noci; duchové odbíjela z věže půlnoc… Trhnul jsem sebou prudce, jako ze spaní vyrušen, a zamířil do třináctého, posledního pokoje. Hrobové ticho, něco hrozného valilo se na mne; ale jsa jakoby narkotisován, umínil jsem si, z pedantického vrtochu, že musím dojít až na konec nejzazší komnaty, která byla slepá, – která mne vždy, kdykoliv jsem ji dříve navštívil, plnila mystickým strachem.

Otevru dveře do ní přede mnou stojí Helga.

Nikdo jiný mimo ni. Nebudu líčit její pohled na mne, neboť nemohu… Klesl jsem a zůstal sedět na prahu; dlouho-li, krátko-li, nevím; z vědomí mého zůstala jen černá kola, zaplavivší příšerně celý pokoj a ji… – Konečně jsem pocítil tlak na rameno – a rozeznal ministra a admirála. ,,Jesus Maria, co zde Jasnost tropí?“ zalomil rukama ministr. Zdvihl jsem se pomalu, a nejsa dosud při rozumu, ubíral jsem se nazpět. „Ach! rozumím!“ zašeptal za mnou poníženě admirál, plácnuv se do čela. „Sokrates, napadl-li jej nějaký problém, zůstal po celé hodiny stát jako socha, ať to bylo kde bylo, třeba na žebříku nebo na veřejném místečku; ale náš kníže je ještě moudřejší: on si při tom pohodlně sedne!“ – Teprve v sále rozpomněl jsem se jasně, co jsem to vlastně uzřel. V průvodu dvou přátel procházel jsem dlouho celou společností, – nikde tváře, Jí podobné. Odebral jsem se s nimi až do třináctého pokoje,– nikde stopy po ní! Ministr a admirál nespatřili nikoho. Okny posledních dvou pokojů uniknout nemohla: bylať všechna zavřena zvnitřku. Zmizela snad v nějaké tajné chodbě ve zdi? či prosoukala se klíčovou dírkou – – ale co to mluvím – jako šílenec a hrůza – mlčet musím… –

28. října.

Oh, co to jen bylo? Helga živá, skutečná? či pouze má halucinace? či – – strašidlo Její?… Nu – už je to venku: mám strach, že je mrtva, že mne přišla – že mne bude chodit dále a stále strašit… Proč by měla být mrtva? To já nevím, já nevím nic, já jen tak… A nevím také, co by bylo strašnější: kdyby byla živá nebo kdyby byla strašidlo… Ale nejstrašnější je nejistota. Oh, oh! Dnešní noci slyšel jsem stále příšerný šelest vedle své ložnice, – jenom že nevím jistě, byla-li to Helga nebo myš…

3. listopadu.

Děsné to bylo na Dušičky, – ale dnes je mně zas už dobře. Došel jsem k nevývratné jistotě, že byla pouhým mým přeludem, čiře vědeckou halucinací, dokonale vysvětlitelnou dlouho trvajícím rozčilením a ustavičným viděním té pekelnice ve fantasii: její obraz přeskočil prostě z předrážděného mozku na retinu; proč by ne, může-li se to při obyčejném vidění díti stále opačně? – Jen se neplašit a bude všechno dobře.

1. prosince.

Všecko je dobře. Musím se sice stále opíjet a hýřit, abych nemyslel na jisté – jisté věci, ale halucinací už nemám, nemám z nich strach, nebudu ho již mít.

3. prosince.

Dnes, o druhé odpoledne, šel jsem procházkou do lesa, poblíž svého zámku Sausteinu, kde nejraději bydlím. Nikde stopy sněhu; země zelená jako v dubnu; březnově zářilo slunce, hřálo, pálilo skoro. Byl jeden z těch příšerně kouzelných zimních dnů, kdy příroda, mrtvá a přece živá, budí dojem nahé, galvanisované mrtvoly. Kráčím snivě tiše svítící mýtinou, teplo v srdci. Tu spatřím stranou v lese na lavičce u pěšiny dámský oděv, nízkým sluncem na temném pozadí oslnivě se třpytící, černý, dlouhý stín vrhající. Miluju dámy a proto, učiniv okliku, zašel jsem na onu pěšinu a blížil se k lavičce. Již stojím u ní, popatřím – – Helga!… Jako tenkrát na prah, usedl jsem teď na hromadu listí… Ale dnes nabyl jsem ihned srdnatosti – vyskočil a horempádem, zděšeně křiče pádil jsem odtud. „Babo! ničemo! vole!“ znělo za mnou příšerně – a ozval se i rychlý dupot. Nevím, jak se stalo, že jsem hrůzou nezemřel. – „Tys myslil, že máš ode mne pokoj, ale stále a stále tě budu pronásledovat! Hahaha, vole, hahaha!“ dunělo to jako chechtot lesního ducha. Neustal jsem běžet, dokud nebyl les za mnou; pak jsem klesl na trávník. Ale za chvilku ozval se z lesa šustot, snad to byl zajíc, pták, veverka, já však upaloval už zas dál. Konečně se ohlédnu; nikdo za mnou nešel. „Jsem zachráněn!“ oddychnu si; a veselá, hřejivá zář slunce naplnila mne slastí, pýchou a hrdinstvím. Tu pohlédnu – a vidím Helgu asi 200 kroků před sebou, proti mně se ubírající. Šla právě odtud, kam já jsem utíkal, – nemožno, aby mně byla tak velkou oklikou tak rychle nadběhla. Dám se na útěk stranou, – než tu, chvála bohu, jdou proti mně dvě babičky s klestím na zádech. „Jsem mezi lidmi, zachráněn!“ vzkřiknu přešťastně, obejmu stařenky a líbám je. Pak se podívám nazpět – Helgu jsem už neviděl. Babičky mne musily doprovodit až do zámku, a každá za to dostala 1000 marek. –

Cítím, že mne to bude pronásledovat stále. Je to ovšem jen má mizerná, planá halucinace. Ale, k čertu, co je mně to plátno, když mně působí stejnou hrůzu, když bych z ní mohl stejně zešílet jako ze skutečného strašidla? Když ji musím ve chvíli, kdy ji mám, považovat docela za jejího ducha? Halucinace, zdá se mně, jest jen jiné nepoctivější slovo pro to, čemu říkali všichni naši moudří předkové „strašidlo“; pěšky jako za vozem. Bože, bože můj – –

4. prosince.

Ale je tak jisto, že to byla včera halucinace, t. j. strašidlo? Nemohla to být – Helga živá, skutečná? Aspoň ta v lese zcela dobře. Že by mně pak byla tak rychle nadběhla, nedovedu si ovšem vysvětlit; ale což jsem rozeznal obličej té, která v polích proti mně kráčela? A oděv podobný může mít každá dáma… ,

Avšak jak by se tu mohla octnout, když je už půl čtvrtá měsíce v – – – Kordillerách?… A jistě si tam zlámala vaz, prosím vás, takové hory! . . . Ale není zcela vyloučeno, že – – si ho nezlámala, – mohla odtamtud uplách – vrátit se. Vždyť je tam teď v prosinci jistě kapitální zima – – –

Všechno je možné. Ta včerejší mohla být skutečností, ta ve 13. pokoji halucinací – to si neodporuje. Nevím vlastně určitého nic. Strašlivá nejistota, k zešílení… Mohl bych ji zničit – – a vím jak – vím, nikomu to nepovím – ale bylo by to příliš hrozné – ne, ne! . . .

6. prosince.

Ale ta nejistota jest ještě hroznější . . . Musím, – ale nemohu – – ne – ne – Pane milostivý!

8. prosince.

Zase jsem ji uzřel! Dnes v městečku R., dvě hodiny od mého zámku vzdáleném. V živé ulici; právě v poledne. Šla s dámou a dvěma pány; jeden mne před časem léčil z lues; a i tu druhou dámu znám, z baru. Mluvila s nimi sonorně svým, tak známým daemonickým hlasem. A oni jí čile odpovídali jako každému smrtelníku. Na mne se ani nepodívala . . ., ač jsem byl nucen usednout na chvíli na pytle s uhlím, vedle narovnané.

Žije, žije! toť jisto! . . . Jak by s ní ti lidé byli mohli mluvit, a dokonce se s ní smát? Žije – utekla z Kordiller. Jasné poledne – na hlavní promenádě– s hejsky – měla lorgnon– copak proboha řádné strašidlo neboli halucinace potřebuje lorgnon? . . . Ale jak jen mohla vrátit se – z Kordiller? . . .

9. prosince.

Ale je to tak jisté, že byla skutečná? Její průvodci mohli být stejně jako ona jen mou halucinací. A nebyli-li, mohli vidět halucinačně ji, stejně dobře jako já. A vždyť, tisíc ďáblů, mohla být, celá ta hlučná ulička a i to jasné, nízké slunce jen prašivou halucinací. Beztoho jest jen jí celý vesmír, a já sám nejvíc.

Zase mne začíná z dálky ofoukávat – šílenství. Mám k němu talent, řekl kdysi jistý věhlasný doktor. Vícekrát dříve měl jsem ty, ty, s odpuštěním halucinace, ale jinak nevinné; jednou na př. přihlížel jsem půl hodiny tomu, jak si můj pes Napoleon hraje v zavřeném pokoji s čubkou; pojednou sebou trhnu, promnu si oči – a Napoleon leží a spí a po čubce nikde ani vidu; utéci nemohla, dveře byly zvnitřku zamčeny. Zde však nejde bohužel o čubičku, ale o vtěleného ďábla – Daemonu. Už se jednou stalo: kníže Sternenhoch oženil se se Satanem…

Musím se přesvědčit! Musím! Zítra jedu do hradu, kde je ona věž s dalekohledem. – Hu – u – – uuu!

10. prosince.

Psáno v děsném hradě Rattentemplu. Bylo skutečným hrdinstvím, že jsem překročil starodávný padací most. Ale věž – na tu jsem si netroufal ani z dálky pohlédnout… Zítra však! zítra musím stůj co stůj mít jistotu.

11. prosince.

Neodhodlal jsem se. Ale dobře: byl pátek a slunce nesvítilo. Zítra neodvolatelně!

Aspoň malé dítě kdybych mohl vzít s sebou – –

12. prosince.

Zas nic. A pochopil jsem, že to nedokážu. Došel jsem rozhodnutí, že ještě zítra hrad opustím. Však se věc sama sebou nějak vyvine k dobru.

Téhož dne pozdě večer.

Odpoledne jsem se šel umýt do malé hradní koupelny. Jsem jist, že mimo mne, vanu a lampu tam nebylo nic. Mnu si oči, do nichž mně natekla voda, – náhle se něco před vanou míhá – popatřím ostře – Daemona stojí tam, zcela určitá, bílá, strašlivá. Omdlel jsem. Přišed opět k sobě, neviděl jsem ji už, ale shledal jsem, že dveře jsou zevnitř zamčeny na závoru.

Teď je jisto, že je přízrakem. Nemusím tam chodit. To mně ulevilo. Ale proboha, jak mohl ten přízrak z koupelny štěbetat o poledni na promenádě s gigrletem?

Ne, ne, teď je nutnější než kdy dříve, jít se přesvědčit. Mám prostou volbu: věž – nebo smrt v šílenství.

Strachu z toho druhého, modlím se k tobě: vlij do mne rekovnost, abych překonal strach z prvního.

13. prosince.

Ó požehnání statečnosti! Teď, co toto píšu, jsem klidný, ač vítr burácí tak hrozivě, že se třesu jako list. Ale proč se bát? V obou pokojích, sousedících s mým, umístil jsem ozbrojené sluhy; ti by jí pověděli! Nuže:

Bylo to strašné, ale nalezl jsem největší poklad: jistotu.

Avšak sotva bych byl našel odvahu, kdybych nebyl přišel na výborný nápad: vzít si s sebou dva ohromné, věrné bernardýny.

Ve dvě hodiny odpoledne, překonav pokušení, odložit věc na zítřek, vešel jsem s nimi do hradní věže. Každý kout důkladně prohlížeje, vystoupil jsem až na vrchol, a pak opět sestoupil. Po prvé i po druhé, když jsem se ubíral mimo jisté místo, div jsem nepadl, ač jsem plál statečností.

Schodiště věže je rozděleno dvěma železnými dveřmi ve tři oddělení. Dveře dolejší jsou ve výši druhého poschodí hradu, k němuž věž přiléhá. Hořejší stejně vysoko jako hřeben hradní střechy. Sestupuje, zamkl jsem nejdříve dveře hořejší, a pak i dolejší, takže prostřední oddělení bylo zcela bezpečné před náhodnými vetřelci. Přes to, z moudré opatrnosti, prohlédl jsem si je před zavřením dolejších dveří ještě jednou co nejdůkladněji, hledě za každou pavučinu, není-li tam snad přece jen skryt nějaký ošemetný špion.

Vrátil jsem se do hradu, dveře do věže dobře zamknuv, a pomalu vystoupil do druhého poschodí. Můj strach rostl. V jednom z pokojů jsem poklekl a dlouho se modlil. Poté, hoře srdnatostí, došel jsem až do pokoje s věží sousedícího, příšerně temně modrého. Tam mne odvaha opět opustila. Ani modlitby nechtěly mně ji vrátit. Ale rekovné sebepřemožení a strach ze zšílení přivedly mne konečně přece jen k činu. Zamknuv dveře do modrého pokoje, odsunul jsem jednu skříň, stiskl oči rytíře, za ní na stěně namalovaného, – tajná dvířka se otevřela… Zařval jsem na psy: Drž ho, Slone! Chyť ho, Lve! a běžel jsem za nimi chodbičkou, křiče: „heil, heil“, a zpívaje: „Es braust ein Ruf!“ Pak jsem stanul opět ve věži, – v druhém, hermeticky uzavřeném oddělení, – otevřev si před tím druhá tajná dvířka do ní.

Ještě jednou jsem schodiště důkladně prohlédl, i holuby sedící na fimse odehnal, – blázen, kdo by jim věřil.

Zastavil jsem se na malé plošině, pět schodů výše. Ještě jednou se pomodliv, dotýkal jsem se stěny. Tu pozoruju, že jeden holub slétl opět na řimsu. Šel jsem jej odehnat. Znova sáhnu po stěně – vtom spatřím opodál něco smetí. Odmetl jsem je botou do kouta, – náhle se mně zatemnil zrak a já usedl. Aspoň čtvrt hodiny jsem seděl na plošině, – ó bože! odpusť mně peklo! vždyť jsem v něm již byl – a věčně! neboť každá vteřina byla nekonečností.

Ale pejskové štěkali tak vesele, tak vesele svítilo nízké, ale jasné slunce, že jsem se vzmužil. Myslím, že Slon mne odtáhl za šos ke stěně, jsa již netrpěliv. A já jsem, nevěda ani, jak se to stalo, stiskl čtyři hrbolečky, – a nové tajné dveře se rozskočily.

Rozsvítiv lucernu, vešel jsem. Metr přede mnou železná, červenavá dvířka. Chtěl jsem je otevřít, tu pocítím příšerný zápach… Odskočím zase na schodiště… Byl jsem poloomámen. A to bylo příčinou, že hned zas, nabrav do sebe co nejvíce dechu, bleskurychle jsem odemkl červenavá dvířka, teď se již nic jako dříve neboje, že mně Helga skočí náhle na hrdlo nebo že se aspoň z temnoty šíleně zachechtá – ale vím, že psi zůstali se schlípenými ohony venku.

Přede mnou se černala místnost 4 m dlouhá a 2 m široká; směle jsem do ní vrhl pátrávý pohled.

A za několik okamžiků, rozkoukav se, vidím uprostřed na kamenné zemi dvě velké, barevné skvrny: růžovou a zelenou.

Dne 19. srpna měla zelenou sukni a růžovou blůzu– –

Tiše, bez hnutí odpočívaly vedle sebe. Tiše, bez hnutí hleděl jsem na ně, mrtvola jako ony… Tu jsem byl nucen vydechnout. Strašlivý zápach!…

Po čtyřech, ač bylo možno vyjiti po dvou, dostal jsem se na schodiště a hluboce oddechoval. Slon a Lev vítali mne radostným štěkotem a Usáním tak zběsile, jako bych se k nim byl vrátil po několikaměsíční nepřítomnosti. Vzchopiv se, zamknul jsem duchapřítomně, ač skoro bez vědomí, oboje dvířka.

A tu mne zavalil tak mocný nával slasti, jaký jsem dosud nepocítil! Vždyť jsem rekovně provedl to, co chtěl – a nabyl Jistoty! … Bolelo mne sice hrozně, že je přece jen mrtva, – ale je to tak jistě mnohem rozumnější, než kdyby žila; A přízraku jejího se nemusím bát, nebudu-li se ho bát! Jen má hrůza jej rodí, jen ona jej činí nebezpečným, jen ona mohla by mne zabít… ó rekovní předkové moji, vlévejte i nadále aspoň kapku své síly do zvadlých žil moderního šlechtice!…

Vyšed z věže, kázal jsem, aby nebozí, o mne tak zasloužilí psi, byli zastřeleni. Plakal jsem, přihlížeje jejich popravě; ale co dělat? jejich čenichy by mě mohly prozradit. –

Je už půlnoc, ale dosud cítím strašlivý zápach, – jako bych stál dosud tam, v hladomorně…

Hrůza! je možné, že spanilé tělo, jehož vůně – –

Ale nemyslit na to, ať se mně zas nezdají hrůzné sny.

14. prosince.

Ta hrůzná noc! Za věčný ráj nechtěl bych ji znovu prožít! Byly děsnější její sny či insomnie?….

Ó Helgo, má hvězdo strašlivá, kterou teprve teď, zavraždiv tě, vskutku miluju, – cos asi vytrpěla! Jak bídácký, věčného zatracení hodny byl můj čin! Avšak mohl jsem jednat jinak? Může jinak jednat choť, který viděl a slyšel to, co já?… A pak – byl jsem přece jen nástrojem Boha, trestajícího strašnou hříšnici: je spravedlivo, Pane, že trestáš ubohý nástroj trestu svého tak nemilosrdně…

Nuže, dnes se konečně vyzpovídám aspoň papíru, cítím, že mně to uleví, vždyť proto as jsem tolik trpěl, že mně bylo nésti tíži hrozného tajemství samotnému.

Od onoho odpoledne, kdy jsem byl svědkem Její skandální schůzky s ním, vířil ve mně dnem i nocí vztek a pomstylačnost, o nichž si nelze učiniti představu. Nebyl bych dříve uvěřil, že vášeň si může člověka tak podmanit, připravit o všechno sebeovládání, rozum a přirozené vlastnosti; tak hlavně připravila mne o všechen strach, jemuž jsem někdy trochu přístupen, ač mám v základě srdce lví. Jen tak se mohlo stát, že jsem se rozhodl Helgu zprovodit se světa, a to právě toho dne, o němž řekla, že bude nejkrásnějším jejího života; počkej, čubko, já ti jej okrášlím! A vymyslil jsem si do podrobností rafinovaný plán. Po celé čtyři dny jsem nezapochyboval, že svůj čin provedu.

Jí jsem se vyhýbal. Ona však několikráte mne sama vyhledala a začala na mne vždy velmi vlídně mluvit. Ale hlasem, jako by ji někdo škrtil a s tváří, jako by pavouky polykala. Po každé přerušila řeč zcela náhle, a zblednuvši, odkvapila. Jednou jsem ji slyšel hned poté zasyčet: „Ne, nemohu! všecko dokážu, jen to ne… –“

19. srpna byla od rána velmi rozčilena, ale jen radostným jásavým očekáváním. Byl jsem rozhodnut přikročit k dílu, jakmile zpozoruji, že se připravuje k odcestování. Ale po celé dopoledne nic. A já jsem teprve teď pociťoval trochu strach a kolísání. A to rychle rostlo. Myslím, že k činu by vůbec nebylo došlo, kdyby osud podivným řízením nebyl tomu chtěl..

Ve 2 hodiny odpoledne hledím klíčovou dírkou do její komnaty, maje pod kabátem uschováno těžké kladivo. Prozpěvujíc si tiše, skládala různé věci do malého kufříčku. „Teď třeba jednat, neotálet!“ děl jsem si, – – a v tu chvíli pocítil, že nejsem schopen; strašlivý vztek posledních dnů opustil mne teď úplně. Přes to hledím mechanicky dále. Skládala vesměs malichernosti, nejenom na př. fotografie, knihy, rukopisy, ale i, kdo by tomu věřil, třeba několik obyčejných oblásků, obyčejnou prázdnou cívku, starou střenku nože bez želízek … A tu, prohrabujíc se v jedné zásuvce, vytáhla velmi drahocenný, všemi možnými kameny duhově zářící náramek, který jsem jí kdysi k narozeninám vlastnoručně daroval. Zatřásla se, jako by sáhla na prašivou ropuchu, a vší silou mrštila klenotem do kouta, že se přerazil. A pak – si pečlivě umyla ruce.

Zase se probudil bezmezný vztek posledních dnů a téměř mnou hodil dovnitř.

Ač se to stalo s lomozem, ani se neohlédla, usmívajíc se teď už zase blaženě na své špulky a kamínky.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se po dlouhé chvíli, stoje opodál opřen o zeď.

„Co – oo?“ zívla, neotočivši se ani, v největší roztržitosti. „Co – oo?“

„Nu ano – co děláš?“ zeptal jsem se znovu slabým hlasem; neboť její satanská přítomnost vždy mne nějak mystickou mocí odzbrojovala. „Ale to já jen tak přišel – tentočky…“

Teď teprve se ohlédla, teprve teď si uvědomila, že jsem to já, – mstitel uražené manželské cti.. Ale myslíte, že se ten zkažený tvor kál a bál?… Zařvala:

„A co ty tu děláš? Hybaj ven!“

„Já – jen tak – – chtěl jsem ti jen říci, že je dneska venku hodně teplo,“ odvětil jsem jektaje zuby. Ale byla to ode mne jen přetvářka, uvidíte hned, jaký byl můj čin!…

„Zvíře blbé!“ zařičela, „ať už jsi venku, nebo –“

Avšak tu jí náhle ruka, napřažená po mé tváři, klesla. Bledla. A slyšel jsem šepot: „Ach – ach! Je to nutné … ; teď nebo nikdy.“ Nuže – : „Můj milý pane choti,“ započala pevným hlasem, ale třásla se; „dobře, že jste přišel. Od–pusť–te – vše, čím jsem vás kdy ura–zila …“ Lapala po dechu, na čele vyrážely jí velké kapky potu. „Budu na vás vždy – vzpomínat – co nej–krás–ně – –“

Nedopověděla, přikryla si tvář a zhroutila se na

pohovku jako dřevo … „Ty, Hellmute – – óh!

Pojď ke mně blíž!“ vyrazila náhle s krajním sebepřemožením a rozepjala také trochu paže …

Věděl jsem, proč to všechno dělá: na rozkaz trhaná. Ale přes to jsem se k ní blížil, pomalu, ostražitě, jako vždycky; tak se blíží člověk ke lvici, kterou chce pohladit … Opustil mne opět vztek. „Jen mne polib, polib na půl minuty a všechno ti odpustím!“ zavířilo to ve mně; „třeba to bylo na povel toho lotra, – o němž jsem už telegrafoval Willymu, aby byl zatčen, – půl minuty tvého políbení – a jsme smířeni! Jdi si pak do těch Kordiller nebo kam chceš, však se vrátíš ke mně, až poznáš, že hodnějšího muže na světě nenajdeš … Zasypal jsem tě vším bohatstvím, vyléčil tě z blbosti, – otročit budu ti i dál, až se vrátíš, – takovému vagabundovi nemůžeš dát trvale přednost přede mnou. Dopřeju ti ho prozatím, peníze ti budu posílat do těch Kordiller, aby tě ti tvoji ptáci tam nemusili živit!“

S takovými smírnými, sladkými pocity jsem se k ní nakláněl, – ještě teď nad sebou pláču vzpomínaje na to. Měla svůj osud v rukou svých…

„Helgičko má,“ zašeptal jsem…

„Tvá?“ vylétla náhle, řvouc jako tygr. „A jak smí tvá smrdutá tlama brát moje jméno nadarmo?“ …

Zapotácel jsem se, – ale ona padla teď na podlahu. A slyšel jsem sténání: „nemožno … Či přece? – óh, miláčku, dej mi sílu! … Stojím – pravdu máš, na nejhroznějším ze všech rozcestí: buď já – nebo to bílé, beztvárné zjevení, – které je snad – Já… Smrtící hnus zde – Tvá Vůle tam –“

„Já a smrtící hnus!“ … Pekelný vztek probudil se ve mně znovu. Bezděky jsem sáhl na kabát, je-li pod ním dosud kladivo. Tu vyskočila, bílá jako sníh, obličej – strašlivý smích mrtvoly. Celým tělem se lomcovala. Vzpomínaje, cítím s ní hlubokou soustrast. A zařičela nelidským hlasem:

„Manželi drahý – na rozloučenou polí-be-ní –í“

Ještě jednou opustil vztek mé velkomyslné srdce. Sladce jihlo ve mně vše. A Helga objala má ramena – již již dotýkaly se rty její rtů mých … Ale nedošlo k tomu. Odskočila zběsile stranou – – a něco jí vyběhlo z úst. Zvracela. –

Ale ani to nebylo by mne dohnalo k činu, dech její mne nebesky omámil … Avšak hned poté zařvala nejšerednějším hlasem:

„Hnise, okamžitě ven, nebo tě vymáčknu ze světa! Jaká blbá zbabělost ode mne, že jsem tak jako otrok poslouchala! Ani na něj nedám už nic! … Budu Svou, zůstanu Svou, a tak zvítězím!“

Ale kluk měl přece jen pravdu. Pýcha předchází pád…

Posuďte, lidé, neodsuzujte! Teď vidím: ona, chuděrka, za nic nemohla, ale já, chudák, také ne. Nic plátno: všechny zájmy všech lidí a všech tvorů křižují se a ničí navzájem nevyléčitelně. Tedy boj: svatý, nezastřený, generální boj.

Domluvivši, napřáhla pěst k ráně. Zprvu zcela omámen, dal jsem se na útěk. Nepronásledovala mne, usedla ke stolu, a obrácena ke mně zády, přikryla si dlaněma tvář. Otevřel jsem dveře. A v tu chvíli zažhnul ve mně zase Vztek, lítější než kdy dříve, a nyní ku podivu jasnovidný. Hlučně jsem zavřel dveře, ale zůstal v pokoji. Ona, vědouc, jak jsem vždy dříve na její rozkaz utekl, domnívala se, že jsem na chodbě.

Vyňav kladivo, netřesa se teď pranic, po špičkách vrátil jsem se k ní – – a už bez rozmyšlení udeřil ji do lebky. Ne příliš silně. Kolísajíc se na židli, otočila bez hlesu hlavu a sáhla do záňadří pro revolver. Ale ještě než jej vyňala, po druhé a silněji dopadlo kladivo. Skácela se, zůstala bez hnutí.

Chladnokrevně jsem zamkl dveře, šňůrami v kapsách připravenými svázal Helze, silně a pečlivě, ruce a nohy, zacpal jí ústa a vlekl bezvládnou massu řadou pokojů až do modrého. Odtud jsem ji vtáhl do věže a do – hladomorny. Slunce, které dlouhou řadu dnů nezkaleně svítilo, zašlo v tu chvíli náhle za černý mrak a současně zarachotil hrom.

Od středověku měli zde moji předkové krásné místečko, kde bezpečně vydechovali jejich nepřátelé po týdnech – po měsících, – podle toho, hodili-li jim tam občas kus shnilého psího masa nebo pár krys, uštědřili-li jim džbán kravské moči. Ve věži, která byla vystavěna, aby vzdorovala nejen dávnověkým katapultám a helepolím, ale i primitivní kanonádě dřívějších staletí. Řekl kdysi můj dědeček, že z ní vlastnoručně vyhrabal dvacet lebek. Úplným tajemstvím byla a jest kobka tato každému, mimo pány hradu.

Usedl jsem poblíž ní. Osvětlovala nás lucerna. Ztlumeně řvalo sem hromobití. Vztek vyprchával z mého šlechetného srdce, všechno ve mně opět roztávalo; a zazdálo se mně, že bych jí teď mohl všechno odpustit… Přes to jsem vyňal 16ramenné důtky, připravené, abych ji zde zmrskal, ale nebyl jsem toho schopen na nehybném těle, – snad i mrtvém?

„Snad nežije!“ řekl jsem si náhle zděšeně. Dosud mne ani nenapadlo, že bych ji mohl svým kladivem zabít. V mém plánu bylo ji jen omráčit, aby jen tak rychle lehce neskonala, a jako šílenec jsem věřil, že musí být jen ve mdlobě …

Sklonil jsem se nad ní. Srdečko jí bilo. Slabě. Rachotil hrom.

Nedovedu říci, co se ve mně v tu chvíli dělo. Automaticky – ač to bylo v mém plánu, – pokoušel jsem se – –. Nezdařilo se to. Neodvážil jsem se rozpoutat jí nohy .... , mohla by mne zabít i svázanýma rukama –.

Ale zdá se, že mé pokusy ji přivedly k životu. Pohnula se – otevřela oči. Zas je zavřela; na dlouho. Patrně přemýšlela; dýchala prudce. Náhle sebou divě zazmítala, – dlouho se svíjela jako had nad ohněm. Krev jí kapala ze zápěstí. Umíral jsem strachem, že se osvobodí, vstal jsem a couvnul až ke dveřím. Ale marně se namáhala. Co já udělám, udělám dobře.

Zklidněla zase na delší dobu. A náhle pravila, jiným hlasem:

„Kde to jsem? “

„Tam, odkud nevyjdeš! leda v soudný den! Jsi v hladomorně hradu! Hříšnice, nejzkaženější cizoložnice! Vím všecko! Všecko viděl a slyšel ten tvůj „prašivý pes!“

Mlčela. Pak jala se klidně mluvit:

„Jsem ve vaší moci a mluvme rozumně. Necháte-li mne zde umřít, zahubíte se. Vaše svědomí není dost silné, aby něco takového dovedlo po celý život nésti, znám Vás. A vím též, že, máte-li chuť mne propustit, zrazuje vás z toho strach, že se pomstím za to, co jste již učinil. Nuže, dávám své čestné slovo, že netřeba vám obávat se toho. Mstivá nejsem, naopak. Činem svým stoupl jste u mne v ceně … Spíš bych vám zaň něco dobrého prokázala … Vím též, že ani vy nejste mstivý; že vaše nálady se rychle mění. Jste-li na mne dnes rozzuřen, zítra už nebudete. Uznávám, že jsem vám vždy mnoho ubližovala. Zasloužila jsem si toto pokoření. Zasloužím ještě větší trest, – neboť neučinila jsem, co jsem si umínila. Vidím vedle vás důtky; nuže, použijte jich, a hodně vydatně, teď zde, ač mne po vašich úderech děsně bolí hlava …“

Zakolísal jsem silně. Měla pravdu, – již tenkrát jsem cítil, že mé svědomí neunese tíhu mého činu. Ale mohl jsem věřit jejímu čestnému slovu? Slovu osoby ďábelské, neuznávající žádných mravních zákonů, hlásající: čestné slovo dala jsem sice jinému, ale ne sama sobě. Co neučiní člověk, a k tomu takový, aby ušel smrti, ak tomu tak děsné? Ne! Propustit ji znamenalo by podepsat sám nad sebou ortel smrti.

„Nemožno,“ odvětil jsem. „Příliš jsi hřešila proti mně, Bohu a všem lidem. Netrestám tě já, ale Bůh.“

„Ne, přiznej se, že máš jen strach! Přisahám, že planý, slyšíš? Opustím tě navždy, nikdy již nebudeš o mně slyšet …“

„S tvým chlapem, trhaném?“ Hněv se ve mně znovu probudil; povstal jsem k odchodu.

A tu začala prosit, lichotit, ba i něžnou ke mně být Ale jaké sebepřemáhání jsem při tom viděl na její tváři! „Jednáš podle rozkazu rošťákova! Ale je pozdě!“ zařval jsem. Dala se i do pláče, pokoušela se kleknout, ale vždy se převalila … „Pro všechno tě prosím, ponech mi aspoň život! Čiň se mnou jinak, co chceš, – přeješ-li si, zůstanu u tebe, otrokyní tvou budu, ba budu plnit i – – manželské povinnosti! Vždyť je tak hrozné zemřít, zde, v té temnotě a hrobové ztuchlině, spoutaná – teprve za týdny hladem a žízní! Avšak nebála bych se smrti ani takovéto, kdybych byla hotova. Ale právě teď, kdy počínám poznávat, vidět, žít, kdy brány všech tajemství otvírají se přede mnou jako snad před nikým jiným, – ne, ne, nemožno! Jak mohla bych teď zemřít, když ještě ani nevím, jsem–li nesmrtelná! …“

Málo chybělo, a byl bych její pouta rozvázal, – ale pocítil jsem náhle jasně, že to první, co by udělala, by bylo, že by mne uškrtila. S krajním sebeovládnutím otevřel jsem dveře. A tu se ukázala pravá její povaha v celé nahotě.

„Okamžitě ať jsem rozvázána, pse prašivý!“ zařvala, myslíc, že jako dříve i teď velitelský a sprostý tón mne překoná. „Poroučím to! Ne-li, mám prostředky, o nichž nemáš tušení, abych si sama pomohla, – a pak běda ti, běda, otrapo! Jsem ve spolku se samým satanem, – a lidé mne hned pohřeší a najdou! Zvláště můj muž, těš se na něj! Okamžitě, otroku drzý, nejposlednější z lidí, hnuse hnusů!“

Ale zmýlila se tentokrát šeredně, a to rozhodlo její osud, jak se uvidí. Odcházeje byl jsem v hloubi duše temně rozhodnut, že odlože věc na později, propustím ji patrně některý z příštích dnů. Ale teď zavířil ve mně opět pohaslý vztek, strašnější než kdy dříve, a změnil mne v lítou šelmu, zakalil mé smysly. Jen matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal. Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A pak – – vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.

III.

Zde se končí zápisky nešťastného, předobrého knížete. Ale možno nám, na základě jeho předsmrtních zmatených a přece zároveň transcendentálně jasných řečí dobře vykonstruovat, co se ve věži stalo. – Proplížil se do věže, stoupal –po schodech. „Nechal jsem oboje dvířka Otevřena,“ vzpomněl si; „vejdou-li do modrého pokoje, mohou ihned za mnou. Ale toť směšně lhostejné; směšné a lhostejné je všechno, Vše.“

Nebudeme se pokoušet, vylíčit blíže jeho duševní stav. Ne snad proto, že by to bylo „neumělecké,“ že by to mělo samo sebou úplně vyplývat z posledních stránek deníku; jen proto, že se to vymyká lidskému, ať uměleckému, ať filosofickému, vědeckému a jakémukoli podání. Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne. Kníže ubíral se k Daemoně ve stavu, balancujícím uprostřed Snu a Postmortality; Sen je stavu „bdícímu“ téměř, Posmrtnost vůbec nepojatelna. Sternenhochovo Šílení proměnilo se v NadŠílení, jímž je Věčnost a Vše. Co pozemského, hluboko leželo pod ním. Na okamžik stal se, on, nejubožší, nforiturus, bohem. – A snad na „vždy“ –.

Otevřel první dvířka k hladomorně, – pomalu a usmívaje se. Pocítil zápach… „Kouř viržinky,“ děl si; „ten její. Nu ovšem, co jiného bych mohl čekat… Všechno je překrásné. A Ona ve věčnosti jistojistě má. – Pst!… Šustot – odtamtud… Nu ovšem.“

Příšerně zaskřípal klíč v červených od rezu dveřích. A kníže spatřil hladomornu osvětlenu, ne svou matnou lucerničkou, ale jinou, na zemi stojící, – – a pak jakýmsi slabým, bílým, tajemným svitem. Řev oblačných lvů rachotil stále hrůzněji; otřásala se stará věž.

A růžovou a zelenou skvrnu – neviděl. Ale na místě, kde tenkrát byly, něco bílého. Přistoupil blíže. Sněhový ženský šat. Obličej přikrytý bílým šátkem, jejž tiskly bílé ruce. A to vše se strašidelně chvělo a cukalo a svíjelo. – A pod tím – něco růžového a zeleného…

„Lehla si na tu slámu! Přirozeně, proč by ležela na kameni! Přišla sem ze sklepa. Je přece jen živa. Skoro mně to mrzí. Stírá to kouzlo. Ale – nesmysl! Živá – mrtvá – obé totéž. Mrtvé je živé, živé mrtvé jest. Svět jest jen živá mrtvola; i tygr ve svém nádherném skoku – jen galvanisovaným umrlcem!“

Poklekl vedle bílé ženy. „Helgo!“

Bílé tělo se přestalo chvěti a delší dobu se nepohnulo.

„Helgo, jsi to Ty má choť?“

Zkroutilo se tělo, zasténalo, nepromluvilo.

Něžně jí snímal šátek s tváře. „Ne, ne, pro smilování boží!“ zařvalo to nelidským hlasem. „Jinak jste ztracen a já též! Nesmím vás uzřít!…“

Usedl vedle ní a pokojně čekal. „Což není-li ťo Ona?“ napadlo ho narkoticky. „Poslala-li sem ženu jinou? Ale co na tom. Všechny jsou – Ona.“

„Přišla jsem,“ zaznělo konečně monotónně, – „ze zvědavosti. Abych se přesvědčila, budete-li mít dnes, právě dnes, dosti odvahy, přijít sem. O všem jsem informována; za čtvrt hodiny dostanete svěrací kazajku; a vím, že nevěříte v mou skutečnost.“

„Tys tedy opravdu živá?“

„O tom pochybnost může mít jen vaše špatné, k šílenství vyděšené svědomí. Slyšte: již odvaha, s kterou jste mne sem uvrhl, mně trochu imponovala a zmenšila můj odpor k vám. A dnes, vidouc, že jste přišel docela nebojácně, mám před vámi respekt. A ten se může u ženy stupňovat až v lásku.. Myslím, že bych se nyní mohla s vámi snésti úplně dobře. Pane kníže, přišla jsem dnes vlastně proto, abych vám pokorně navrhla – manželské spolužití až do smrti… On je mrtev, já životem zklamaná, blaseovaná, spleenovitá; bez prostředků a opory. Mé finanční vyhlídky jsou prašpatné, králíci mně náhle pomřeli, a poznala jsem, že talent k umění nemám. A že oněch pět tisíc ročních marek by mně naprosto nepostačilo. Ráda bych byla před světem opět kněžnou. Jediný můj cíl nyní: být velkou dámou. Přijmete-li mne na milost, budu chotí ve všem poslušnou a vzornou.“

„Vše učiním, Helgo, co budeš chtít. Ale to, co jsi řekla, je nepěkné. – Ne: krásné je i to; vše krásné jen, vše lhostejné.“

– „Mluvíte dnes nezvykle moudře,“ – dralo se po chvíli zpod šátku. „Jste nějak jiný. – Miluju vás a přeju si, abychom ještě zde, než přijdete – přechodně – do blázince, – zpečetili své druhé manželství, – zde, zde – na tomto místě!“ A neodsunujíc ruce od obličeje, objala ho nahýma nohama a táhla k sobě. Poddal se, ale nebyla to Libido, leda metafysická: vše líbající – a jen proto také Ji… –

Avšak ihned, jakmile se jeho dlaně dotkly jejích lící, zařvala strašlivě… A řvala dál a dál, strašidelně, hromy přehlušujíc; zdánlivě celou věčnost –

Náhle přešlo řvaní v chechtot, a nohy Daemony objaly opět tělo knížete, stále se usmívajícího… „Pojď, ó, pojď, ó, pojď!…“

A kníže, vznešeně passivní, padl na kněžnu opět.. – „Jen, jen, jen! Zůstanu si věrna, do věčnosti, přes všechna pekla!…“

Dotkl se jí opět. Rukama ne. A Daemona zůstala teď klidná, jen malinký, pekelný chechtot prorážel jejím kapesníkem .

Ale za okamžik –: „Ty – Ty – Ty – jsi zde?“ – vzkřikla hrůzně, oči neodhalujíc. „Nechoď teď, nechoď teď sem, pro smilování boží!“

Sternenhoch popatřil kol sebe. A uzřel opodál matný, zelenavý stín…; mihotající se a při tom zázračně klidnější nad slunce. A byla to obrovská postava muže, s tváří, drtící pouhým pohledem, mladistvou a přece tak vznešeně, božsky dospělou .

– – „Právě teď, pravíš?“ zakvílela Daemona.

„Právě teď však – nemožno –.“

Neslyšel kníže odpověď. – „Nemožné že je to nejsnazší a nejsladší, pravíš?“ zvolala znovu.

A nyní zaslechl Sternenhoch, beze zvuku, v duši jen, určitá slova.

„Ty sama jsi nemožná! A slovo Tělem učiněno jest!“

„Nej dražší – nemohu!“

„Uděláš! Chtěla jsi se mu rázem vymknout! Jemu! Abys, zamýšlejíc nejstrašněji se pomstít jemu, nejstrašněji pomstila se sobě!“

„Ano, chtěla jsem! Jinak nemohu…“

„Už hotovo, už hotovo! Zvítězeno! Chop jen své vítězství!“

„Nemávej tím strašným bičem nade mnou tak strašně! Dosti již užila jsem ho – tam – tam! Ale Tvůj – hroznější je nade všechny ostatní – “

„Sladší! Jen ještě poslední skok – hej – hej!“

„Ustaň! já se – mu – poddám – a nezmizím!.. Neodhaluj mi oči! Raději je vyšlehni!“

„Spása poloviční! Oči odkrýt! Hrdinně hledět!“

„Pohlédnu-li, ztratím sílu poddat se, a strašlivé peklo přede mnou do nedozírna“

„Jen pohlédneš–li, najdeš sílu, aby ses poddala.“

„Pohled je zkáza; jen poloslepota snesitelná!“

„Nesnesitelná jest jen snesitelnost; a zkáza Září. Hřímá blíž a blíž, oblévá Tě již, ji, Ženo, nevidíš?“

„Nechci se rozpustit, třeba to bylo ve Všezáři.

Chci zůstat já!“

„Jen Všezář jest Já. Jen Svatozáří Tvou vše; jen vlastní Svou Gloriolou Ty!“

„Bojím se svého bílého, beztvárného strašidla a hnusím si je; jest čirým Nic.“

„Dne bojí se můra. Duše ze všech nejsvětlejší a proto nejsetmělejší ze všech, přílišná Záře: Ty, do Tmy se zamilovavší, ji pijící, až jsi v ní poutonula!: Vzhůru do věčné vlasti Tvé a Mé! Za Mnou konecne!

A kníže viděl, jak stín, v plamen stále bělejší a mocnější se rozhořívaje, roste,prorývá strop kobky, týčí k oblakům, nad oblaky, k hvězdám, nade hvězdy Svou nadvznešenou, laskavě strašlivou tvář… A z neskonalých dálek zaznívala ještě poslední dohořívající slova boha:

„Já, choť Tvůj na Výsostech a od Věčnosti, sestoupil jsem a člověkem se stal jen proto, abych Tě vysvobodil z močálu Noci. Nezdařilo se to – tam; zdařilo se to zde! Já poslal jsem Tě do šarlatových pekel a vedl všechny kroky Tvé; i toho, jenž tu čeká Tvé Spásy. Jím ulehčil jsem Ti a urychlil Vítězství, jím házím Ti do tůně Tvé záchranné lano, – nejlaskavější ve své krutosti!… Za mnou, do nekonečné Záře, ženo Má!“ –

Světle doduněl Hlas. Naposled zarachotil nebeský výstřel. To do věže udeřil blesk. A jako by se jím černé zdi vzňaly, zmohutnělo náhle tajemné, bílé světlo a rostlo, požárové, víc a víc.

Ale Daemona tvář neodkrývala. Trhla několikrát šátkem, ale jen ústa obnažila. A lomcovala se tak strašně, jako by neviditelné, nejsilnější ruce jí cloumaly.

„I zavřenými víčky proniká to děsné, nesnesitelné, neuniknutelné Světlo,“ – zasténala, „Peklo za mnou – rudé – bílé peklo přede mnou… Ale toto je horší… A On?… jen má fantasie… Nezahodím Sebe.“

A tu promluvil jemně kníže:

„Najdeš se; neměla Jsi se. Nemáme Se, dokud nemáme vše, dokud v Sobě vše v lásce neroztavíme. To, co je nejvlídnější, zdá se tomu, kdo, jako všichni lidé! zvyklý je pouze na krutost, tím nejstrašnějším. A nejhnusnější je nejchutnější. Helgo má, poslechni Ho! On jedním z bohů nejvyšších!“

„Tys – jej – slyšel?“

„I viděl.“

„Všecko – jen – můj – hokus pokus!“ zašeptala se ženskou umíněností… „Vždyť jsem živá, blázne!“

„Jsi Živá; ale v oděvu, na němž ležíš, sláma –

není! – Nevidím to, ale vím to – –“

„Víš tedy vše –?“

„Přišla jsi sem, abys – poddala se mně a unikla tím rudému peklu; dnes je poslední náš Den. Šla jsi sem, jako se jde na popravu; obědvat mrtvé ropuchy není maličkost; a já byl hnusnější než mrtvá ropucha. Když se Ti to, třebas měla oči zastřeny, nezdařilo, padlas nazpět do svého původního úmyslu: poddat se mně nejdříve – a pak náhle pode mnou zmizet a nechat mne, ďábelsky, z nebeské slasti procitnuvšího, ležet na – – kostře, obalené strašným bahnem, červy – –. To měl být poslední úder tvé pomsty. Ale v tu chvíli přišel – On. Aby Tebe zachránil. Ne mne. Neboť já se už nebojím. Teď teprve rozeznávám něco pod tebou…“

A vyňav zpod růžové látky cosi strašného – – políbil to.

„Oh!“ vykřikla – – a šátek odhodila. Ale zavřeny zůstaly oči. „Hellmuthe – nejménší jiskra mstivosti nedoutná již ve mně. Avšak to nestačí, – musím tě i – milovat… Tvůj duch je teď krásný – – proč tělo tvé tak ohyzdné?“

„Snad není, Helgičko. Ohyzdné jest jen to, co vidíme prismatem své nenávisti a hnusu. Pouze nenávist je nenávisti hodna, pouze hnus je hnusný; ba ani on. Ty, Duše, zbavená okovů těla, to dosud nevidíš?“

„Oh, duše bez těla! ta slepější než podzemní krtek!“

„Helgo má Věčná, Bohyně spící! Na rozhraní stojím smrti a Života; to, co leží za mnou – smrt je, Život, co řítí se na mne. Vidím obé – Boží Milostí – Tvou milostí – milostí Jeho – Velkého Neznámého. Zničit chtěla jsi mne; a učinila jsi z nejbídnějšího – Vyvolence božího… Utrpením a šílenstvím. Blahoslaven osud můj. Blahoslaveny všechny rány, Tebou mně zasazené! Blahoslaven Choť Tvůj! Díky Vám! Bohem a Září nejsem jako Vy; ale jsem přece jen reflexem Boží Záře, a tedy také Jí. Nečistotou jsem nehtu Tvého, Vznešená; a i to mně stačí: i tím jsem Ty, Ty – pro Věčnost… Nejpokornější, k smrti zbitý pes je také Bůh. Vše, i Ty, jest jen reflexem Boží Záře – a Bůh sám jest jen Reflexem Svým –“

„Jak zní tvůj hlas! Zlatě a velebně… Podej mně ruku… Jaká maličká a hebounká… Co – co – co to mnou rozkošně prochvělo? Jako bych se byla dotkla – Jeho…“ Zkroutila se smyslně. „Bože – – jsi to – ty?“

A bezděky, z touhy jen, otevřela oči. Naposled zařvala nebesa. Zesteronásobilo se bílé Světlo. Neviditelnými staly se plameny svítilen, jako oheň sirky v záři poledního slunce. A každý černý kámen starých zdí byl féerickým, slunečním démantem.

– – „Kdo to zde?… Oh! To nejste vy –. Však jste – jste – ten váš dětinský, dětský výraz –, ale jaký jste divukrásný! Seraf! bůh! sluneční bůh – slunce samo… Vše kol rozzářeno démantovým světlem Tvým… Ó, že jsem byla tak dlouho slepá a neviděla Tvou Nádheru! Oh, že Tys byl tak slepý, že sám jsi ji neviděl, – abych já ji neuzřela… A jak jsi velký a mocný, nad hvězdy čníš, jako – On… On a Ty – jedno jste! Ty a já – jedno jsme! Ve Všezáři. Oceáne Bílého Světla Mého, neskonalého, který jsi vším! Ty Dokonalosti, jak jsi něžná a sladká! Mé Strašidlo – milostné! prapůvodní Chaose Vítězný, jenž jsi Harmonií svrchovanou! vše, co nejsi Ty, jen dissonancí jest a bídné! Ale vše jsi Ty, jen viděti to je nutno; vše jest Ty, jakmile to jen ví, že je Ty!… Teď teprve, hledíc na Tebe, vznešeného i v pokoře, božského i v poníženosti, vím, co to Všudypřítomnost Boží, co Vše a všechno a Jedno… ó, jak sladký je Hnus, a Slepota jak zářná! Jak slastná Bolest, krásná Ohyzdnost, pravdivá Lež, – a Noc jak nadsluneční!… Ó pojď, Ty Kráso Má Věčná, – vnikni do mne, prozař Probuzenou a Spasenou – –!“

A prudce strhla knížete na sebe. Pocítil bolest na tváři, ale tak divně, jako by ji někdo jiný, někdo pod ním cítil…

Lahodné hřímalo kol nich Světlo Věčné – – –

Právě ve chvíli a na místě, kdy a kde zapadly na východě západní, vyhřmělé mraky, vyšlo slunce. Hradní sluhové, Stenenhochovi příbuzní, lékaři vplížili se, žasnouce, do věže – a do hladomorny. S opatrnou hrůzou rozžali svítilny. Neboť svítilna knížete zhasla, polita byvši Vyšším Světlem… A spatřili jej, ležícího na čemsi růžovém a zeleném a – – pohybujícího se – – – – – – – – –

Utíkali. Někteří omdleli. Vraceli se. Odtrhli knížete, stále se při tom pohybujícího…, je nevidoucího, světle se usmívajícího.

Jeden ze sluhů, o němž se říkalo, že má dar druhého zraku, tvrdil, že při vstupu do kobky spatřil ji osvícenou sněhově bílým třpytem, jaký se na zemi nevyskytuje; ten rychle prchal, za okamžik zhasl ve tmě.

Kosti rukou a nohou jednoroční mrtvoly byly ovinuty provazy. V tom, co zbylo z úst, nalezeny nečisté hadříky, které věda uznala za zbytky ponožky Tatáž věda konstatovala v „žaludku“ zbytky neztrávené syrové krve, a prohlásila, že smrt nastala, asi za 14 dní, vykrvácením; spoutaná rozkousala si ramena, kolena, vůbec vše, kam zuby mohla dosáhnout. Jinak byla by prý žila ještě o několik dní déle. Učinila tak, tvrdili učenci, aby ulevila své žízni. My však soudíme, že skončila sebevraždou. – Kníže Sternenhoch klesnutím na mrtvolu poranil si o její obnažené nosní kosti tvář. Milostivá byla mu Daemona i zde! – – Za dva dny zemřel otravou krve. Až do příchodu posledního bezvědomí – stále usmívavý a veselý, jako jinoch, jemuž dívka vyznala právě lásku. Pronášel, nadšílenec, za minutu více nádherných myšlenek, než jich pronese normální inteligent za celý život. Třeštil ovšem; na př. zaměňoval Choť svou se sluneční září –.

Neviděli ho lidé, stojící nad ním v hodině smrti, Zrakem, kterým Ona spatřila pravý obraz jeho zjasněné duše v hladomorně. Přes to ho nepoznávali a šeptali si s bázní: „Jak je krásný!“ Vskutku, i pro pozemský zrak stal se hezounkým ubohý obličejíček… Úžasně se ztenčil a zjemnil jeho nos; stiskly se transcendentálně usmívavé tlusté rty, že tvořily skoro úzkou linii; zveličilo se zázračně čelo; a zavřené oči více pravily než dříve, když hleděly…

A ve chvíli, když zavírali nad ním rakev, vzplanula tvář mysticky, jakoby vlastním světlem, pod pohledem slunce. Po celý den se neobjevilo – – a zapadlo hned opět za mrak v ten okamžik, když zapadlo víko nad hlavou Pokorného Vítěze.

To Bohyně poslala i odloženému Oděvu Jeho Svaté Duše poslední, sluneční políbení. –

Yaş həddi:
12+
Litresdə buraxılış tarixi:
16 avqust 2016
Həcm:
160 səh. 1 illustrasiya
Müəllif hüququ sahibi:
Public Domain